Zeno Clash se svou krátkou hrací dobou bývá označována jako indie hra, mé hodnocení však prosím berte v kontextu AAA titulů. Hned na úvod tohoto svého neobvykle kritického hodnocení dávám varování: Není to střílečka, spíš mlátička ve zcela bizarním prostředí. Ono prostředí je taky to jediné, díky němuž hra vyčnívá a kvůli čemu jsem neztratil vůli ji dohrát.
Příběh raději schovám..
Budete vrženi do šílené země do společnosti jejích povětšinou šílených obyvatel s krví své Father-Mother na rukou a vašimi bratry a sestrami ve vašich zádech. Vlastní příběh se odehrává střídavě ve dvou časových rovinách: před otco-matko vraždou a po ní, kdy hlavní hrdina vypráví ve vstupech do období "před" své milé (která jej na útěku doprovází), co ho k vraždě svého rodiče přimělo.
Hru posunuje kupředu střídání kratičkých vyprávění příběhu a maličkých arén, ve kterých se střetáváte se svými protivníky. Často má aréna několik kol, každé trošku jiné, jiný počet a skladba nepřátel (zviřátka na jednu ránu, humanoidi na krátkou bitku, bossové na těžký biják). Aréna vás pustí dále až po zabití všech nepřátel v ní. V prostřední fázi hry se setkáte i s několika dalšími typy protivníků a s naoko odlišným principem výše zmíněného otevření arény.
V bitkách nejsou k dispozici složitá komba, spíš musíte taktizovat s překážkami v aréně, střelnými zbraněmi a silnými/slabými údery, krytím a úhyby. Střelné zbraně jsou slabší, ale taky ne úplně pro parádu. Lze použít i granáty kamuflované v lebkách. Útlocíťové jako já budou těžko přenášet před svá srdce kopání do ležících nepřátel. Stvoření jménem Corwid a členy rodiny pouze zmlátíte do bezvědomí a setkáte se s nimi opět znovu v některé z dalších arén. Léčení probíhá prostřednictvím několika citrónků, rozmístěných obvykle po aréně.
Mechaniky hry mohly být odladěny lépe, často se setkáte s nepříjemným chováním jako například:
- vstávající nepřátele nelze zranit.
- nepřirozeně daleký dosah bosů, delší než kam opticky dosáhnou jejich pěsti.
- zbytečná pauza mezi zabitím nepřátel a otevřením arény, zatímco běháte po aréně jako trotl a hledáte co dalšího byste zkopali do bezvědomí abyste mohli konečně dostat další dávku příběhu.
- bossové probíhají některými překážkami, aniž by se to na překážkách projevilo.
- nelze skákat a překonávat nerovnosti.
- a nejhorší ze všeho je stejné tlačítko pro sebrání vyražené zbraně a zaměření nepřítele pro pěstní souboj.
Nejsem velkým fandou kontaktního boje, mnohem raději si udržuji odstup, proto jsem ocenil, že na nejnižší obtížnost Normal je hra poměrně jednoduchá a vyprávění a poznávání krajiny tak odsýpá. Vývoj čehokoliv mimo příběhu není ve hře obsažen. Hudba "ladí" k prostředí - je dobrá a trochu praštěná. Save probíhá na začátku kapitoly, checkpoint je po každé vlně v aréně a load nabízí pouze dvě poslední pozice. Na závěr musím pochválit mimiku dvou hlavních hrdinů, zejména ty postranní pološílené a polodivoké pohledy, které po sobě vrhají a také jeden z nejlepších názvů hry - Zeno Clash, krásně se to říká, pamatuje a nebývale vystihuje povahu tohoto uměleckého kusu.
Příběh raději schovám..
Budete vrženi do šílené země do společnosti jejích povětšinou šílených obyvatel s krví své Father-Mother na rukou a vašimi bratry a sestrami ve vašich zádech. Vlastní příběh se odehrává střídavě ve dvou časových rovinách: před otco-matko vraždou a po ní, kdy hlavní hrdina vypráví ve vstupech do období "před" své milé (která jej na útěku doprovází), co ho k vraždě svého rodiče přimělo.
Hru posunuje kupředu střídání kratičkých vyprávění příběhu a maličkých arén, ve kterých se střetáváte se svými protivníky. Často má aréna několik kol, každé trošku jiné, jiný počet a skladba nepřátel (zviřátka na jednu ránu, humanoidi na krátkou bitku, bossové na těžký biják). Aréna vás pustí dále až po zabití všech nepřátel v ní. V prostřední fázi hry se setkáte i s několika dalšími typy protivníků a s naoko odlišným principem výše zmíněného otevření arény.
V bitkách nejsou k dispozici složitá komba, spíš musíte taktizovat s překážkami v aréně, střelnými zbraněmi a silnými/slabými údery, krytím a úhyby. Střelné zbraně jsou slabší, ale taky ne úplně pro parádu. Lze použít i granáty kamuflované v lebkách. Útlocíťové jako já budou těžko přenášet před svá srdce kopání do ležících nepřátel. Stvoření jménem Corwid a členy rodiny pouze zmlátíte do bezvědomí a setkáte se s nimi opět znovu v některé z dalších arén. Léčení probíhá prostřednictvím několika citrónků, rozmístěných obvykle po aréně.
Mechaniky hry mohly být odladěny lépe, často se setkáte s nepříjemným chováním jako například:
- vstávající nepřátele nelze zranit.
- nepřirozeně daleký dosah bosů, delší než kam opticky dosáhnou jejich pěsti.
- zbytečná pauza mezi zabitím nepřátel a otevřením arény, zatímco běháte po aréně jako trotl a hledáte co dalšího byste zkopali do bezvědomí abyste mohli konečně dostat další dávku příběhu.
- bossové probíhají některými překážkami, aniž by se to na překážkách projevilo.
- nelze skákat a překonávat nerovnosti.
- a nejhorší ze všeho je stejné tlačítko pro sebrání vyražené zbraně a zaměření nepřítele pro pěstní souboj.
Nejsem velkým fandou kontaktního boje, mnohem raději si udržuji odstup, proto jsem ocenil, že na nejnižší obtížnost Normal je hra poměrně jednoduchá a vyprávění a poznávání krajiny tak odsýpá. Vývoj čehokoliv mimo příběhu není ve hře obsažen. Hudba "ladí" k prostředí - je dobrá a trochu praštěná. Save probíhá na začátku kapitoly, checkpoint je po každé vlně v aréně a load nabízí pouze dvě poslední pozice. Na závěr musím pochválit mimiku dvou hlavních hrdinů, zejména ty postranní pološílené a polodivoké pohledy, které po sobě vrhají a také jeden z nejlepších názvů hry - Zeno Clash, krásně se to říká, pamatuje a nebývale vystihuje povahu tohoto uměleckého kusu.
Pro: psychedelická grafika a svět, krátkost
Proti: neodladěnost, nelze skákat, krátkost