První díl této válečné taktické akce jsem hrál kdysi dávno a velmi mě bavil. V dnešní době již ale působí značně zastarale. Pokračování jsem rovněž hrál před několika lety, ale v té době to na mě bylo ještě dost obtížné. Po letech jsem se do H&D2 pustil znova a velmi mile mě překvapil. S klidným srdcem můžu říci, že se jedná o jednu z nejlepších válečných her.

Hlavním tahounem je neuvěřitelná volnost a cit pro detail. H&D2 je rozhodně napínavější, než celé Call of Duty. Mapy jsou velmi různorodé a obsahují mnoho výborně fungujících skriptů. Například hned první mise začíná v lese, několik mil od nepřátelské základny. Po cestě se vyskytují hlídky a je jen pouze na hráči, jak si s nimi poradí. Buď se okolo nich pokusí proplížit, nebo je rambo stylem vystřílí, anebo je vystřílí potichu, což jsem praktikoval já. Tento styl hry je nehorázná prča, protože pocit ze střelby je naprosto skvělý. Proč? Za prvé zvuky, které jsou velmi autentické. Za druhé výborná fyzika nepřátel po zásahu. Za třetí výborná fyzika samotných hrdinů. Stalo se vám někdy u nějaké hry, že vám nepřítel sestřelil helmu z hlavy anebo vystřelil zbraň z ruky? Mě teda ne a působí to zatraceně efektně. Po celou dobu hry opravdu cítíte to napětí a máte pocit, že opravdu jste ve válce a nehrajete jen tupou arkádovou střílečku. U jiných válečných her sice rovněž cítím válečnou atmosféru, ale pořád mi před očima skáče: „je to jen hra“. U H&D2 jsou tyto pocity skvěle tlumeny a to značí ojedinělou zručnost tvůrců.

Na začátku kampaně si můžete vybrat z několika vojáků, ze kterých si utvoříte čtyřčlenné družstvo. Ke každému vojákovi je dostupný životopis a nějaké ty statistiky, takže hráč nemá pocit, že ti chlápci jsou jen bezduché postavy. Já to hrál tak, že pokud mi někoho zabili, tak jsem loadoval hru. Tímto jsem si k jednotlivým členům vytvořil jedinečnou citovou vazbu, protože jsem s nimi defacto prošel to válečné peklo celé od začátku do konce. „Tak Jenkinsi, támhle máš cíl… ááá, ten je daleko, tak jdeš na řadu ty Bennete, jinak než sniperkou ho nepozorovaně nesundáme… napravo je zase větší skupinka, takže si to vezmeš na starost ty Hirschi, přece o nás nesmí vědět celá základna a tak je po jednom hezky potichu odkrádluješ… no a ty Kratochvíle, ty Hirsche hezky vyléčíš, pokud by ho náhodou třeba zasáhli…“ Tak nějak jsem uvažoval po většinu herní doby. Rozhodně se nedá vše vyřešit střelbou, ale je nutno taktizovat. Stačí jeden špatný pohyb a vaše jednotka je v háji.

Po grafické stránce není co vytknout. Bojiště působí velmi dobře, animace jsou na svou dobu velmi detailně zpracovány. Zvuky jsou špičkové, škoda že jen ten dabing není vyladěnější. Drsné hlasy členů týmu, kdy jeden z nich zařve uprostřed tichého lesa „Nepřítel spatřen“ moc realisticky nepůsobí, protože v reálu by byl slyšet na míle daleko. Hra obsahuje jakýsi taktický režim, ale ten jsem vůbec nevyužil. Nebylo proč, strategických her je dost. Dále ještě musím pochválit skvělou fyziku vozidel, což je tuším pozůstatek z Mafie, protože hra běží na výborném LS3D enginu.

A teď nějaké drobné výtky. Za prvé mi vadily některé technické nedostatky, jako „odkopávání“ od textur v některých lokacích. Dále občasné pády hry na některých specifických místech, ale to bylo spíše jen ojedinělá záležitost. Uvítal bych více slotu na uložení hry, protože jeden jediný je docela málo a může se stát, že hru uložíte zrovna, když jednomu z vaší jednotky prolétne hlavou kulka. Naštěstí se mi to ani jednou nestalo. Dále musím zkritizovat rozporuplnou AI. Jednou udělá efektní taktické manévry a podruhé se klidně i skupinka nepřátel zašprajcne o texturu baráku.

Verdikt: Až na pár drobných chybek je H&D2 špičková válečná taktická akce. Škoda, že nebyla o trochu delší, protože jsem si ji opravdu znamenitě vychutnával. Zlaté české ručičky. 95%