Star Trek šel vždy tak trochu mimo mě. V mládí jsem viděl jen čtvrtý díl filmové série a o něco později, koncem devadesátých let, zahlédl pár epizod Voyageru. Nicméně můj zájem se o toto universum rozšířil až po odehrání dema Elite Force II v létě 2003. Od té doby hltám jakoukoli 3D akční hru na motivy Star Treku, nejdříve mým počítačem proto proklouzl druhý díl, jelikož první nebylo kde sehnat, až v roce 2007 se s ním na mě usmálo štěstí. Tehdy ale zůstal nedohrán, ačkoli v poměrně pokročilé fázi rozehrání. Z důvodu neúmyslného smazání poslední save pozice, k čemuž určitě přispěla i má horlivost ze zkoušení jedné modifikace do hry. Já byl tenkrát na jaře 2008 pln rozčarování a nebylo jiného východiska, než hru odinstalovat. Nyní ji mám po letech již konečně dohránu a musím říct, že takhle má skvělá filmová akce, nepostrádající i prvky kooperace, vypadat.
Star Trek Voyager: Elite Force má všechno, čím jen kdysi first-person akce, ale i jakékoli Star Treky, oslňovaly. To znamená, že v základu se stále jedná o typickou střílečku z přelomu tisíciletí, zároveň těžící maximum z použité licence. A radost z hraní na mé straně tedy propukala vždy, když prokazovaly svůj um rozmanité mise, poutavý příběh, standardní herní situace, úkoly, možnost si pár úrovní projít stealth stylem a podobně. Oceňuji i svižnou akčnost, s používáním mnoha zbraní a zneškodňováním řady známých nepřátel. V menu dostupné volby obtížnosti patřičně naladí to správné tempo, aby byl pocit z pokoření celé SP kampaně dostatečný. Třebaže se kolikrát protivníci neustále spawnují a značně ztěžují, svým množstvím, mé snažení je adekvátně neutralizovat.
Atmosféra jednotlivých levelů dává znát, že Raven Software zvládli svou práci na jedničku. Zejména design prostředí a podmanivá hudba přispívají k jedinečnému zážitku, navozujícím pocit libovolné epizody TV seriálu. Počínaje misí v Borgské krychli, působivou znělkou jakoby vystřiženou ze stejnojmenného seriálu, pokračujíce výtečnou barevnou paletou - plné škály rozličných vzorů textur a konče procházením se po domovské lodi Voyager, s možností se podílet na řadě úkonech a rozhovorech s ostatními členy posádky. Když vzpomenu i některé situace z pár misí, např. odlákání hrstky Klingonů a jejich následné otrávení, nebo pohyb v prostoru se sníženou gravitací či odrážení útoku od dotěrných harvesterů na napadeném Voyageru, tím zřetelněji se bezchybné využití tohoto celosvětového fenoménu projeví.
V minulosti to už v jednom mém komentáři zaznělo, a já to znovu zopakuji, použitý engine z třetího Quakeho tu totiž nedává své stáří moc znát. A je proto samozřejmé, že ani tentokrát vizuální stránka hry netrpí odpudivým grafickým kabátkem poplatnému době vzniku. Byť v nižších nebo vyšších rozlišeních, jež jsou v základu k dispozici, ale ne širokoúhlých, je pochopitelně úroveň detailů o něco nižší. Navíc v tom případě není ve fullscreenu ideální poměr stran, naštěstí ale lze editovat konfigurační soubor a nastavit v něm aktuálně používané rozlišení pro širokoúhlé monitory, ať už 1680x1050 či jiné. Výslednou technickou kvalitou je následně dojem z hraní popohnán ještě o něco výše ke hvězdám, a to i po více než deseti letech, co spatřil tento vynikající počin, od uznávaného a zkušeného studia, světlo světa.
Hrána verze 1.10 z kolekce Xplosiv, počeštěná touto češtinou, za postavu Alexandry Munro na třetí obtížnost.
Star Trek Voyager: Elite Force má všechno, čím jen kdysi first-person akce, ale i jakékoli Star Treky, oslňovaly. To znamená, že v základu se stále jedná o typickou střílečku z přelomu tisíciletí, zároveň těžící maximum z použité licence. A radost z hraní na mé straně tedy propukala vždy, když prokazovaly svůj um rozmanité mise, poutavý příběh, standardní herní situace, úkoly, možnost si pár úrovní projít stealth stylem a podobně. Oceňuji i svižnou akčnost, s používáním mnoha zbraní a zneškodňováním řady známých nepřátel. V menu dostupné volby obtížnosti patřičně naladí to správné tempo, aby byl pocit z pokoření celé SP kampaně dostatečný. Třebaže se kolikrát protivníci neustále spawnují a značně ztěžují, svým množstvím, mé snažení je adekvátně neutralizovat.
Atmosféra jednotlivých levelů dává znát, že Raven Software zvládli svou práci na jedničku. Zejména design prostředí a podmanivá hudba přispívají k jedinečnému zážitku, navozujícím pocit libovolné epizody TV seriálu. Počínaje misí v Borgské krychli, působivou znělkou jakoby vystřiženou ze stejnojmenného seriálu, pokračujíce výtečnou barevnou paletou - plné škály rozličných vzorů textur a konče procházením se po domovské lodi Voyager, s možností se podílet na řadě úkonech a rozhovorech s ostatními členy posádky. Když vzpomenu i některé situace z pár misí, např. odlákání hrstky Klingonů a jejich následné otrávení, nebo pohyb v prostoru se sníženou gravitací či odrážení útoku od dotěrných harvesterů na napadeném Voyageru, tím zřetelněji se bezchybné využití tohoto celosvětového fenoménu projeví.
V minulosti to už v jednom mém komentáři zaznělo, a já to znovu zopakuji, použitý engine z třetího Quakeho tu totiž nedává své stáří moc znát. A je proto samozřejmé, že ani tentokrát vizuální stránka hry netrpí odpudivým grafickým kabátkem poplatnému době vzniku. Byť v nižších nebo vyšších rozlišeních, jež jsou v základu k dispozici, ale ne širokoúhlých, je pochopitelně úroveň detailů o něco nižší. Navíc v tom případě není ve fullscreenu ideální poměr stran, naštěstí ale lze editovat konfigurační soubor a nastavit v něm aktuálně používané rozlišení pro širokoúhlé monitory, ať už 1680x1050 či jiné. Výslednou technickou kvalitou je následně dojem z hraní popohnán ještě o něco výše ke hvězdám, a to i po více než deseti letech, co spatřil tento vynikající počin, od uznávaného a zkušeného studia, světlo světa.
Hrána verze 1.10 z kolekce Xplosiv, počeštěná touto češtinou, za postavu Alexandry Munro na třetí obtížnost.
Need for Speed: Carbon
Pro: Výtečně zvládnutá FPS na motivy Star Treku, přes config podpora widescreen rozlišení. Pár modů, jmenovitě Nebula 2 a Colony 7.
Proti: Na hru z roku 2000 poměrně krátké, občas chaotické přestřelky, jen dva bossové.