Asi před dvěma roky, kdy jsem se poprvé setkal se sérií Hitman, jsem jakožto velký fanda stealth akce zrovna nezářil nadšením, a proto na scénu přišly další stealth tituly, mezi nimiž se Hitman velmi rychle ztratil a v mých očích jako nezdařený titul naprosto upadl v zapomnění. Bohužel stealth titulů ve světě PC her nepřibývá, takže do nejnovějšího dílu Blood Money, pro který jsem se nakonec z určité krize rozhodl, jsem zrovna extra velké naděje nevkládal.

Jak to dopadlo, bude pochopitelně z následujících řádků každému jasné, ale než se tak stane, tak bych se ještě rád na chvíli vrátil o těch pár let zpět, kdy jsem tajného agenta 47 téměř odsoudil k záhubě. Byl to totiž právě on, který, jakožto hlavní postava hry, ve mně vzbuzoval obrovské nesympatie. Netvrdím, že Sam Fisher, Semion Strogov, Matt Carter a jim podobní, se kterými jsem se později setkal, jsou nějací elegáni, ale mně zachmuřilý plešoun v tmavém obleku s chůzí vznešeného diplomata prostě nesedl. Ale časy se holt mění a pár misí nejnovějšího dílu stačilo k tomu, abych se přesvědčil, že postava tajného agenta by vlastně naopak mohla vypadat právě takhle. Ovšem jasné je, že to není jen o vizáži hlavního hrdiny, nýbrž i o systému hraní. Ten je totiž nejvíce podobný mému oblíbenému Death to Spies, který jsem tehdy před lety neznal, ovšem teď byl dalším z hlavních aspektů, proč mi Hitman tentokrát sedl a trefil se tak do mého vkusu. Žádná hra světel a stínů ve stylu Sama Fishera, ale naopak pohyb mezi lidmi jak ve svém originálním obleku, tak i v převlecích všeho druhu, či nenápadné odstranění daného cíle tichým způsobem vlastníma rukama, indikací jedem, ale také např. formou fingované nešťastné náhody je to, co spolu s velmi pěknou grafikou dělá hru velmi zábavnou a v současné době, kdy stealth styl začíná mít hodnotu zlata, téměř i výjimečnou.

Pokud jde o zápory, je jich poměrně málo, ale přesto se o nějakých zmíním. Jedním z nich je systém ukládání, kterému bych snad ani příliš nevyčítal jeho omezený počet v závislosti na volbě obtížnosti, jako spíš fakt, že se savepointy po vypnutí hry při nedokončené misi automaticky smažou a nutí tak hráče za každou cenu danou misi dokončit na jeden zátah. Výhodou sice může být určitá jedinečnost okamžiků každé mise, kterou si tak hráč může vychutnat při hraní bez přerušení, ale podle mě by hráč mohl mít možnost si o délce svého hraní rozhodovat sám a ne tak, jak mu autoři v podstatě nakážou.

Co dodat? Myslím, že jsem sérii Hitman léta zbytečně křivdil a ve stealth žánru ji tak zařadil na poslední místo, kam rozhodně nepatří. Takže vítej zpátky, agente 47.