Díly výborně výdělečné herní série Call of Duty se točí v záhadné spirále vždy jednoho inovačního prvku a mnoha těch, které se již vyskytly v dílech předchozích. Zvláště to pak platí o těch dílech, které nebyly zasazeny do období druhé světové války a v mém posudku dostávají se do jakési analogie s filmovou trilogii Terminátor. Tak jako u prvního dílu (čistě podle mého subjektivního názoru) TERMINÁTORA i zde bylo vytvořeno vynikající dílo (Call of Duty: Modern Warfare) plné wow pasáží a dosud ne tak často vídaného pojetí fps hry - stále to ale nebylo ono i když na bezpochybný kult bylo zaděláno dostatečně. Pak přichází dvojka a mnou nejoblíbenější díl non WW2, který si bere to nejlepší z předchozího a přidává pořádnou porci výborných myšlenek na vrh (v „terminátoří“ analogii musím SOUDNÝ DEN označit za jednoznačně nejlepší). Po druhém dílu jako by ticho po pěšině, až je nakonec vydán zatím poslední díl, ze kterého jde opět cítit zapálení a snaha o udržení vysoce nastavených standardů filmové akční střílečky (a samozřejmá snaha vydělat co nejvíce na zaběhnuté značce), leč po vzoru POVSTÁNÍ STROJŮ je jistá škobrtavost patřičná...

Na první omak se dá hře téměř věřit, vše pěkně vypadá i se poslouchá. Hratelnosti nechybí svižnost, level designu nápaditost, příběhu zvraty a ovládaným postavám charisma a věrohodnost. Ale proč si člověk u toho připadá jako ve známém snu? Nu možná proto, že se v podobné situaci již skutečně nacházel. To naštěstí neznamená, že by se i zde nenašel prvek zcela inovativní a vyloženě hezky dívatelný. Prvním takovým prvkem je období ve kterém se děj odehrává (studená válka nebývá ve hrách tak masivně ztvárňována). Dalšími jsou prostředí, do kterého zavítají kroky herních postav (lahůdka a pastva pro oči je třeba mise 10 a 12) a ovládání vojenské techniky. Na tak drahý a krátký titul přesto dost málo.

Tím se dostáváme k výčtu negativ celé hry. Rozhodně k nim patří neskutečná hloupost „spolu válečníků“, kteří mezi sebe bez problému nechají doběhnout nepřátelského vojáka, on uprostřed mezi třemi mými, oni střílejí na něho, on na mě, až celou tuto úsměvnou přestřelku, kdy se střílí o sto péro, ale nikdo nikoho netrefí musím nakonec ukončit sám... Další věc, klikání určité klávesy v určitou chvíli na určitém místě = tak to mě u FPS žánru (navíc na PC) hlava nebere... A pokračujeme. Někdy násilně vložené cut scény, kterých je snad ještě více než dřív a kdykoliv nekonečné množství nábojů. K záporům také patří systém checkpoitů - nejednou se mně stalo, že hra zatuhla (bez aplikovaných patchů neskutečně špatná optimalizace) před koncem nějaké mise a musel jsem ji projíždět od znovu. Zmíním ještě jednoduchou obtížnost (díky samoléčitelnému systému) a všude přítomný americký patriotismus (patos), i když u zvoleného období se asi není čemu moc divit.

To gró, které je všude vyzdvihováno, a sice multiplayer, jsem zatím neměl možnost vyzkoušet (s dcerkou na klíně se to fakt nedá), tedy je možné, že s hodnocením ještě půjdu nahoru.