Homefront pro mě byla jedna z nejočekávanějších her tohoto roku. V době oznámení hry jsem byl neskutečně natěšený. Moje nadšení docela opadlo po zhlédnutí několika gameplay videí, kde byla vidět docela nepěkná grafika a hra celkově vypadla dost budgetově. Proto jsem s koupí váhal až do poslední chvíle. Nakonec jsem to teda koupil a rozhodně toho nelituji.
Grafika vypadá mnohem lépe než na videích, které byly z konzolových verzí a jsou docela odfláklé. Na PC s nastavenými maximálními detaily vypadá mnohem lépe. Jasně, není to dnešní špička a hrám jako Metro 2033 a Crysis 2 se nemůže rovnat ale rozhodně neurazí. Hra běží na Unreal Enginu 3, který se ale chlapci z Kaosu naučili od minula (Frontlines: Fuel of War) optimalizovat. Grafika mi vzhledem celkově připomíná Source engine z Half-Life 2.
O pozadí příběhu se snad ani nemá cenu zmiňovat. Mediální masáž nám o hře pověděla skoro všechno a o moc víc se toho v samotné hře nedozvíme. Maximálně něco málo v intru hry za doprovodu Two Steps from Hell (velké plus) a taky z novin, které se povalují napříč hrou a zjistíme v nich, jak se ze Severní Koreje stala světová velmoc. Co se historie hráče a ostatních postav týče, tak tam se nedozvíme pro změnu vůbec nic. Je to docela škoda, protože každá postava je jiná a mě by určitě zajímalo, proč a jak se přidaly k odboji. Jak už je poslední dobou v prvních dílech plánovaných sérií zvykem, konec hry přijde brzo a samozřejmě v tom nejlepším. Na nejtěžší obtížnost mi hra trvala 6,4 hodiny a narazil jsem na tři záseková až infarktová místa.
Co se zbraní týče, tak tam se nekoná žádné překvapení. I když je ve hře rok 2027, narazíme na staré dobré klasiky jako M4, M16, M249. Je tam pár kousků, které ještě nejsou v současné době ve výzbroji ale chystají se (např. ACR). Co mi ohledně zbraní přišlo divné, tak je to skutečnost, že mají Korejci americké zbraně. Asi někde našli opuštěnou letadlovou loď. Zajímavou věcí je, že jsem během hry snad nepotkal dvě stejné zbraně. Volně ležící zbraně zde jen tak lehce nepotkáme, tak je potřeba je brát po padlých nepřátelích. Každý z nich měl zbraň upravenou podle sebe (různé kolimátory, kamufláže, někteří ji měli dokonce ovázanou provázky a kdo ví čím, atd.).
Ohledně vozidel se taky nekoná žádné překvapení. Jsou tam zase dnešní kousky. Korejci mají zase nějaké americké (Humvee, Black Hawk), ale narozdíl od zbraní mají několik kousků své výroby. Nejlepší je pravděpodobně automatické obrněné vozidlo Goliath. Během hry jsem si toto vozítko tak oblíbil až mi bylo líto, když bylo potřeba ho obětovat. Jinak v singleplayerové části se, až na jednu vrtulníkovou vyjímku, žádného řízení vozidel nedočkáme, maximálně se dostaneme za turet na Humvee. V multiplayeru má každá strana svá vozidla.
Atmosféra hraní se dá přirovnat ke Call of Duty. Ani tvůrci se tím před vydáním hry netajili. Musím ovšem uznat, že válečná atmosféra se jim povedla. Hlavně v poslední misi, kde pomalu s kolegy z odboje a s už regulérní US Army postupujete po mostě, nad hlavami se mydlí americké F-22 s korejskými Su-47, semtam proletí nějaký vrtulník, který je samozřejmě během pár vteřin sestřelen. Ovšem ne rukou hráč. Hra se snaží tvářit aspoň trochu realisticky (nebrat za slovo) a tak hráč nesestřeluje jeden vrtulník za druhým v Rambo stylu. Začátek hry se dá přirovnat k už zmíněnému druhém Half-Lifu a rozhodně dovede hráče naštvat a nabudit na zabíjení nepřátel. Prvních pár minut je hodně emotivních.
Abych to shrnul, tak mě singleplayerová část Homefrontu neskutečně bavila. Na multiplayer se vrhnu taky a doufám, že pár desítek hodin v něm strávím. Jedná se o takový mix Call of Duty a Battlefield 2, což já rád. Zahraju si taky singleplayer ještě jednou na lehčí obtížnost a zkusím získat nějaký ty achievementy a najít všechny noviny. Co se týče pokračování, tak jsem jednoznačně pro. Klidne i s ročním odstupem. Příběh má potenciál na několik pokračování (pokud půjde tempem prvního dílu, tak i několik desítek :-)).
Grafika vypadá mnohem lépe než na videích, které byly z konzolových verzí a jsou docela odfláklé. Na PC s nastavenými maximálními detaily vypadá mnohem lépe. Jasně, není to dnešní špička a hrám jako Metro 2033 a Crysis 2 se nemůže rovnat ale rozhodně neurazí. Hra běží na Unreal Enginu 3, který se ale chlapci z Kaosu naučili od minula (Frontlines: Fuel of War) optimalizovat. Grafika mi vzhledem celkově připomíná Source engine z Half-Life 2.
O pozadí příběhu se snad ani nemá cenu zmiňovat. Mediální masáž nám o hře pověděla skoro všechno a o moc víc se toho v samotné hře nedozvíme. Maximálně něco málo v intru hry za doprovodu Two Steps from Hell (velké plus) a taky z novin, které se povalují napříč hrou a zjistíme v nich, jak se ze Severní Koreje stala světová velmoc. Co se historie hráče a ostatních postav týče, tak tam se nedozvíme pro změnu vůbec nic. Je to docela škoda, protože každá postava je jiná a mě by určitě zajímalo, proč a jak se přidaly k odboji. Jak už je poslední dobou v prvních dílech plánovaných sérií zvykem, konec hry přijde brzo a samozřejmě v tom nejlepším. Na nejtěžší obtížnost mi hra trvala 6,4 hodiny a narazil jsem na tři záseková až infarktová místa.
Co se zbraní týče, tak tam se nekoná žádné překvapení. I když je ve hře rok 2027, narazíme na staré dobré klasiky jako M4, M16, M249. Je tam pár kousků, které ještě nejsou v současné době ve výzbroji ale chystají se (např. ACR). Co mi ohledně zbraní přišlo divné, tak je to skutečnost, že mají Korejci americké zbraně. Asi někde našli opuštěnou letadlovou loď. Zajímavou věcí je, že jsem během hry snad nepotkal dvě stejné zbraně. Volně ležící zbraně zde jen tak lehce nepotkáme, tak je potřeba je brát po padlých nepřátelích. Každý z nich měl zbraň upravenou podle sebe (různé kolimátory, kamufláže, někteří ji měli dokonce ovázanou provázky a kdo ví čím, atd.).
Ohledně vozidel se taky nekoná žádné překvapení. Jsou tam zase dnešní kousky. Korejci mají zase nějaké americké (Humvee, Black Hawk), ale narozdíl od zbraní mají několik kousků své výroby. Nejlepší je pravděpodobně automatické obrněné vozidlo Goliath. Během hry jsem si toto vozítko tak oblíbil až mi bylo líto, když bylo potřeba ho obětovat. Jinak v singleplayerové části se, až na jednu vrtulníkovou vyjímku, žádného řízení vozidel nedočkáme, maximálně se dostaneme za turet na Humvee. V multiplayeru má každá strana svá vozidla.
Atmosféra hraní se dá přirovnat ke Call of Duty. Ani tvůrci se tím před vydáním hry netajili. Musím ovšem uznat, že válečná atmosféra se jim povedla. Hlavně v poslední misi, kde pomalu s kolegy z odboje a s už regulérní US Army postupujete po mostě, nad hlavami se mydlí americké F-22 s korejskými Su-47, semtam proletí nějaký vrtulník, který je samozřejmě během pár vteřin sestřelen. Ovšem ne rukou hráč. Hra se snaží tvářit aspoň trochu realisticky (nebrat za slovo) a tak hráč nesestřeluje jeden vrtulník za druhým v Rambo stylu. Začátek hry se dá přirovnat k už zmíněnému druhém Half-Lifu a rozhodně dovede hráče naštvat a nabudit na zabíjení nepřátel. Prvních pár minut je hodně emotivních.
Abych to shrnul, tak mě singleplayerová část Homefrontu neskutečně bavila. Na multiplayer se vrhnu taky a doufám, že pár desítek hodin v něm strávím. Jedná se o takový mix Call of Duty a Battlefield 2, což já rád. Zahraju si taky singleplayer ještě jednou na lehčí obtížnost a zkusím získat nějaký ty achievementy a najít všechny noviny. Co se týče pokračování, tak jsem jednoznačně pro. Klidne i s ročním odstupem. Příběh má potenciál na několik pokračování (pokud půjde tempem prvního dílu, tak i několik desítek :-)).
Halo 4