Planescape Torment byla hra, kterou jsem si vždy toužil zahrát, ale kvůli technickým problémům z toho vždy sešlo. Až nedávné vydání hry na GOGu mi konečně umožnilo vychutnat si tento skvost.
Probuzení se v márnici bez sebemenšího poněti o tom, kdo a kde jste, je sám o sobě začátek, který předurčuje jedinečnou atmosféru celé této hry. Ne, hra možná neni to správné slovo... tohoto příběhu, této cesty. Cesta Bezejmenného je trnitá a vyšlapaná vzpomínkami, které bylo snad lepší zapomenout, a ti kteří po ní kráčejí jakoby se stále více zamotávali do své vlastní trýzně.

Příběh a postavy v téhle cestě prostě a dobře hrají hlavní notu, a hrají ji jako sám Beethoven "Osudovou". Každá postava, která vás může doprovázet si nese své vlastní břímě, které se klidně může stavět vedle těžké zátěže na bedrech Bezejmenného. Ať už je to vtipný Morte, krásná Fall-from-Grace, nebo mlčenlivý Dakkon, všichni jsou jedinečnými ukázkami toho, jak dělat postavy pro RPG hry. Příběh je pak kolotočem zvratů a rozhodnutí, které nejenže utvářejí svět okolo vás, ale také charakter hrdiny, což je věc, na kterou se dnes ve většině vychvalovaných RPG zapomíná. Většina rozhovorů přivádí hráče do jedinečných situací, kde ne vše, co se zdá dobrým je dobré a ne vše špatné je opravdu špatné... a to i v situacích, kdy na druhé straně rozhovoru stojí pekelná stvůra nebo anděl. Bravo!

Grafika staví na stařičkém Infinity Engine, který je pořád stejně krásný, jako před lety (určitě hezčí než Aurora (přinejmenším na svém počátku)). Bohužel hra neobsahuje možnost zvýraznění použitelných prvků (která je např. u Icewind Dale), takže hráč často poletuje po obrazovce myší a hledá která bedna jde otevřít apod.

Co se hudby a zvuků týče, tak vězte, že soundtrack Planescape Torment je bezpochyby jedním z nejlepších, na které mezi herními soundtracky kdy narazíte. Nejednou se mi stalo, že jsem se při hraní zastavil a prostě poslouchal ty úžasné melodie, které hrou zněly. Dabing je také špičkový, až člověka mrzí, ze nejsou namluveny veškeré rozhovory... ale to ve své době nebylo možné a navíc by to vyšlo hodně draho.

Menší problémy jsou pak u soubojů, které po čase dokážou být poněkud jednotvárné a kvůli postupu úrovněmi se hráč nemusí dostat ke všem možnostem - já jsem například hrál za mága, ale ke kouzlům osmé a deváté úrovně jsem se dostal až před posledním "bossem" (díky hromadě zkušeností, které jsem získal při otevření "broznové koule"), se kterým jsem prakticky ani nebojoval, takže jsem se ani nemohl podívat, co za kouzla to vůbec je. V některých částech (Curst->Carceri) hra hodně ztratila na volnosti a stala se hodně lineární a v některých částech doslova debilní (Curst Prison), zachránilo to hlavně vyústění celého toho putování (tj. Carceri), které bylo skvělé.
Kladem sice je, že narozdíl od ostatních cRPG před hráče není hozeno nepřeberné množství zbraní, ze kterých si má vybírat, ale na druhé straně dostane nepřeberné množství talismanů a kouzelných předmětů, které všechny mají své výhody, ale kdo se v nich má vyznat. Všechny tyhle věci se ale dají odpustit, právě díky výše zmíněným kladům.

Celkově tedy můžu bez okolků označit Planescape Torment za nejlepší cRPG a jednu z nejlepších videoher, které jsem kdy měl to potěšení hrát. A skrze jeho jedinečný příběh se naučit nové věci a zamyslet se nad různými pravdami a pohledy na život. Rozhodně si Planescape Torment nejednou zahraju znova - je to hra, která je i víc než jedenáct let od svého vzniku stále jedinečným uměleckým dílem a věřím, že i za dalších jedenáct let stále bude.