Tim Schafer umí dělat hry. Dokázal to Monkey Islandem, dokázal to Grim Fandangem a pak přišeli Psychonauts. Abychom si ujasnili, Psychonauts byla první jeho hra, ke které jsem se dostal, a hned od začátku mi učarovala svým jedinečným prostředím, postavami a skvělou hratelností. Protože jsem ale při prvním hraní udělal chybu a od začátku jsem se soustředil pouze na hlavní linii a zanedbával jsem zkoumání světa – a tedy sbírání místního platidla, zasekl jsem se na místě, kde jsem potřeboval mít koupený jeden důležitý předmět, a už se mi nechtělo běhat po světě, abych to dohnal. A protože v té době už byla většina vedlejších postav na jiných místech než předtím, bylo by to hledání vcelku nudné. Tak jsem tehdy přestal hrát. Dal jsem si pauzu, dohrál jsem Monkey Island a když už moje paměť ohledně nárazu, který jsem u Psychonauts zažil, trochu pobledla, pustil jsem se do nich znovu, tentokrát se od začátku více soustředíc na vedlejší úkoly. A byl to skvělý zážitek.

Psychonauts je důkazem toho, že jednoduchý příběh, plný jedinečných a zajímavých postav, odehrávající se v nezvyklém prostředí (v tomhle případě spoustě nezvyklých prostředí) a hlavně s dobrým zpracováním, dokáže hráče pohltit více, než rádobyreálné akční slátaniny. Dokázal nám to Outcast, dokázalo nám to BGE, dokázala to Majora's Mask (šestá Zelda) a dokazuje to i Psychonauts. A přesto her tohoto typu vidíme tak málo. Ach, zpropadená prodejnosti (byť snad jediná Zelda s tím neměla problémy... ale to je Zelda).
Jak už jsem zmínil, příběh je sice jednoduchý, ale jeho zpracování, filmové rozhovory a děj, stavěný primárně na gameplayi a ne na zbytečných cutscénách (ty které tam jsou, nejsou zbytečné) a hlavně na špičkovém humoru, který je hrám Tima Schafera vlastní, háže do kapsy většinu herních příběhů. Postavy jsou pak snad nejsilnější stránkou celé hry – takovouhle sbírku naprosto jedinečných cvoků nenajdete v žádné hře! Každá postava má svoji minulost, svůj způsob vyjadřování, své problémy a názory – a to i takové postavy, které s vámi v průběhu hraní prohodí tak maximálně pět vět. Navíc, každá je natolik zajímavá, že prostě nejde si je nezamilovat.
A prostředí? Lze tady dělat jiné věci než chválit? Každá úroveň je úplně jiná, se svými vlastními způsoby hraní, každá představuje určitý posun v příběhu a informace o postavách (koneckonců, odehrává se v jejich hlavách). Je to jako v jedné chvíli bojovat s monstry ve vesmíru a za chvíli sázet stromy v Amazonském pralese, aniž by si člověk uvědomil, kde se stala ta změna.

Graficky je díky svému specifickému zpracování víc než pěkná a nevšiml jsem si v ní žádných chyb. Zvuky, dabing i hudba skvěle sedí do prostředí, takže i tady žádné problémy.

Co se problémů týče, tak kromě toho, který jsem už načrtnul na začátku = pokud se od začátku soustředíte pouze na hlavní dějovou linii, může se vám stát, že se zaseknete v jedné konkrétní lokaci (Milkman Conspiracy – mimochodem jedna z nejlepších lokací vůbec) a musíte se vracet zpátky abyste posbíral iveškeré potřebné věcičky, což vás ale v takhle pozní části hry připraví o spoustu skvělých zábavných scének mezi postavami, na které byste narazili, kdybyste "Wispering Rock Summer Camp" prozkoumávali hned na začátku. Přitom by stačilo hráči zamezit postup do nových mozků, pokud by nebyl dostatečně připraven. Dalším problémem je pak křivka obtížnosti, která ke konci jde až možná moc strmě nahoru – ne že bych neměl rád těžké hry, ale je dobré obtížnost hráči naservírovat postupně a ne v ohromné dávce na konci.

Takže shrnutě: Psychonauts je hra, která zdařile spojuje špičkovou hratelnost se skvělým humorným příběhem plným opravdu jedinečných postav. Ten pár much, které má, můžete klidně přehlédnout – jen bych vám doporučil prozkoumávat herní postředí hned na začátku (nejlíp hned po "Basic Braining"). Sice se Psychonautům neporařilo mne pohltit na emocionální úrovni tak moc, jako hry, kterým jsem dal 95%, ale byli k tomu sakra blízko. Máte-li rádi hry jako Beyond Good & Evil nebo Legend of Zelda, je tohle hra pro vás.