Dnes už by si leckdo mohl ťukat na čelo, ale i tak si dovolím být procentuelně über štědrý. Když odhlédnu od toho, že je hra naprostá a nefalšovaná legenda, má pro mne tento archivní kousek ještě další rozměr. Nostalgický.

Na střední, v hodinách informatiky, se podařilo, že jsme si mohli zahrát hru po síti. Vzhledem k tomu, že doma měl člověk leda tak nějakou pseudo konzoli made by Vietcong s věčně rozlámanýma joystickama nebo účetní počítač rodičů, těchto chvílí ve výpočetce si vážil jako ničeho. První volba v takovýchto momentech padla samozřejmě na střílečku (konkrétně DOOM), ale po čase se všichni přiklonili právě k WARCRAFTu, kterýž to mě dostal až jako posledního – zato jsem u něj vydržel daleko nejdéle a mnohokrát jsem ho celý dohrál za lidi i orky.

Díky této hře jsem dokonce začal tíhnout k fantasy jako žánru, a i když je z dnešního pohledu grafika hry zastaralá (ve své době ovšem mocně vibrovala chřípím) a hře chybí podobné důležité funkce jako označování jednotek do skupin nebo možnost udělovat pokyny přímo než jen z tabletu, jedná se o nehynoucí srdeční záležitost, kterou v pozdější době doprovodila velmi zdařilá pokračování.

Samozřejmě se vynoří klasické výtky o klonu DUNE II a ti, kdo toto nemohou nechat spát, mají určitě pravdu. Herní koncept je totožný a “Duně“ její výsostné postavení na poli RTS rozhodně nechci brát (jednak opravdu nechci, protože DUNE II společně s WARCRAFTem považuji za neoddiskutovatelné pilíře RTS, a potom bych s takovým svatokrádežným názorem stejně neuspěl), já se ale z pohledu RTS stal “panenskou obětí“ právě produktu Blizzardu.

WARCRAFT je dnes značkou a pojmem. Tato hra to celé odstartovala.