Pro mě jedna z velmi očekávaných a často chválených herních pecek, při kterých si užiji tak trochu jinou akci okořeněnou RPG prvky a k tomu pestrý herní svět ponurého ukrajinského Černobylu, kde si člověk není vůbec ničím jistý. Ano, asi takto bych tuto hru charakterizoval. Realita ovšem při takovémto očekávání bývá poněkud odlišná a vše dopadlo jinak, než bych čekal.

Jak tu kdysi někdo párkrát poznamenal, Zóna Tě určitě dostane. Nemohu tvrdit, že by neměl pravdu, ale spíš než jako důsledek zážitku jsem tuto větu častěji vídával v červeně zbarveném sdělení na obrazovce svého monitoru a rozhodně se tedy nejednalo o věc pozitivní. Ale raději tedy popořadě.

Zóna je opravdu atmosférická a graficky vyvedená záležitost. Polorozpadlé budovy způsobené vlivem předchozí jaderné havárie, ohořelé vraky aut, do toho měnící se počasí jak v reálném životě, to je to, co má hra na vynikající úrovni a žene hráče dál s touhou se pustit do různorodých úkolů, během nichž si stále bude tyto věci náležitě vychutnávat. Když do toho připočtu, že hlavní hrdina si rozepne spacák a jde se si schrupnout, pak je to z realistického hlediska přímo paráda a není důvod k nespokojenosti.

Ta nastává po zdolání pár lokací, které tempem hlemýždím projdete, jelikož na tak obrovské ploše, jakou Zóna bezesporu je, totiž jakákoliv vozítka chybí. Neříkám, že se budu po Zóně výhradně prohánět na čtyřech kolech, ale jako zpestření a zároveň i zkrácení toho nekonečného putování, je to podle mě občas nezbytné. Nezbývá tedy než hlavního hrdinu tiše politovat a vydat se tedy na tu cestu plnou překážek s ním. Tyto překážky tvoří jednak lidé nejčastěji z řad armádních složek, divoká zvířata, ale také příliš nepředvídatelné anomálie, která často přijdou bez sebemenšího varování a čert ví, jestli se před nimi může hráč nějak účinně bránit. Pak tu jsou lidé z řad stalkerů, kteří mají podobné poslání a se kterými podle libosti můžete navazovat dobré vztahy, obchodovat s nimi, získávat od nich různé informace a také i plnit pro ně úkoly.

Kromě těch hlavních úkolů je tu i řada vedlejších, které ovšem nejsou pro průběh hry zas tak úplně zanedbatelné, takže je otázkou, které plnit a na které se vykašlat, nehledě na to, že kvůli nim klidně ujdete další stovku kroků a přemýšlíte, jestli hlavní hrdina dřív než na nějakou anomálii či dobře mířenou kulkou od nepřítele nezemře na zástavu srdce z důvodu totálního vyčerpání. Tohle je věc, která mě na hře štvala ze všeho nejvíc a kolikrát jsem svému hrdinovi fandil a v duchu ho postrkoval tak intenzívně, že mě samotného z toho začaly bolet nohy a skoro i orosilo čelo.

Akční stránka hry je přitom velmi zdařilá, ovšem ačkoliv jsem se s náboji snažil šetřit sebevíc, jejich nedostatek byl stále častější a to jsem každého nebožtíka obíral skoro i o trenýrky.

Co dodat? S.T.A.L.K.E.R. má skutečně velmi zdařilou atmosféru, působivé prostředí a pěkné přestřelky, ale je to běh na dlouhou trať a to skoro doslova. Takže jediné, co jsem po pár dnech hraní cítil, byla únava, nuda a myšlenka, zda bych neměl jít na EKG. Proto hru směle přenechávám jiným, kteří si ji určitě vychutnají mnohem lépe než já, čemuž upřímně věřím, ale jelikož mě prvotní nadšení velmi brzy opustilo, pokračovat v ní nebudu. Věřím totiž, že na infarkt mám snad ještě dost času.