Max Payne patří k těm nemnoha hrám, které se v tomto průmyslu neustálé recyklace (se stále se opakujícím konceptem) podařilo přijít s určitou a ne nezásadní inovací. Co mám na mysli jistě každý ví, ano, je to “bullet-time“. Není to ale všechno. Max Payne má dospělé ztvárnění, s depresivními podkresy a příběhem, ze kterého má člověk pocit skutečnosti. Hra se na první pohled od jiných akčních titulů moc neliší, přece jen je jejím hlavním hnacím motorem motiv, který se neustále opakuje – pomsta – na pohled druhý už jsou odlišnosti patrné a právě ty Maxe Payna povyšují nad konkurenci.
První z nich je zcela jistě samotná postava Max Payna. Je sice fakt, že klišé o pomstě za vyvraždění rodiny je klišé s velkým “K“, postava je zde ale vykreslena nad jiné věrohodně a uvěřitelně. Do očí bijící skutečnost, že si v takovém městě jako je New York dovolí někdo vystřílet většinu podsvětí a policie dojede až nakonec, je samozřejmě žánrová úlitba, my se ale bavíme o postavě jako takové. I psychózy, které jsou zde zakomponovány jako takové minihry, pěkně ponuře dotváří už tak stísněnou atmosféru. Z většiny dalších postav pak jde cítit vlastní životnost a jejich pozice nemá odér samoúčelnosti.
Další kladné aspekty padají na vrub technické stránky. Hra je výborně ozvučena, jen si vemte ty surové smyčce, no prostě nádhera. Graficky sice nejde o úplnou špici, jde ale o natolik dobře zvládnutou práci, že pohled neuráží, má rozmanité prostředí a funkční návrhy. Výbornou myšlenkou bylo také vkládat komiksové útržky v loadovacích screenech.
Co se týče protivníků, ti nepostrádají umělou inteligenci, a i když za delfíny bych je zrovna neoznačil, zažil jsem už o dost horší. S tímto aspektem je spojená také obtížnost, kdy se ve hře nachází i momenty, které dají opravdu zabrat. Je zde naštěstí velké množství dobře navržených zbraní a již zmíněný, báječný a cool “bullet-time“, se kterým jsem zažil neskutečně vtipné, ale i akčně vyhrocené scény.
Co napsat na závěr... Pro mě osobně znamená Max “Bolest“ Payne mnoho hodin kvalitně strávených před monitorem.
První z nich je zcela jistě samotná postava Max Payna. Je sice fakt, že klišé o pomstě za vyvraždění rodiny je klišé s velkým “K“, postava je zde ale vykreslena nad jiné věrohodně a uvěřitelně. Do očí bijící skutečnost, že si v takovém městě jako je New York dovolí někdo vystřílet většinu podsvětí a policie dojede až nakonec, je samozřejmě žánrová úlitba, my se ale bavíme o postavě jako takové. I psychózy, které jsou zde zakomponovány jako takové minihry, pěkně ponuře dotváří už tak stísněnou atmosféru. Z většiny dalších postav pak jde cítit vlastní životnost a jejich pozice nemá odér samoúčelnosti.
Další kladné aspekty padají na vrub technické stránky. Hra je výborně ozvučena, jen si vemte ty surové smyčce, no prostě nádhera. Graficky sice nejde o úplnou špici, jde ale o natolik dobře zvládnutou práci, že pohled neuráží, má rozmanité prostředí a funkční návrhy. Výbornou myšlenkou bylo také vkládat komiksové útržky v loadovacích screenech.
Co se týče protivníků, ti nepostrádají umělou inteligenci, a i když za delfíny bych je zrovna neoznačil, zažil jsem už o dost horší. S tímto aspektem je spojená také obtížnost, kdy se ve hře nachází i momenty, které dají opravdu zabrat. Je zde naštěstí velké množství dobře navržených zbraní a již zmíněný, báječný a cool “bullet-time“, se kterým jsem zažil neskutečně vtipné, ale i akčně vyhrocené scény.
Co napsat na závěr... Pro mě osobně znamená Max “Bolest“ Payne mnoho hodin kvalitně strávených před monitorem.
Pro: příběh, Max Payne, surovost, zbraně, bullet-time
Proti: pár drobností