Při sledování závěrečných titulků se mě zmocnil menší smutek. Obdobně jako po konci nějakého seriálu - v tomto případě mi to nejvíce připomělo závěrečné epizody sezón u seriálu Lost. Co to s tím má společného? Série Assassins Creed mi totiž přijde jako takový seriál, příběhy jsou různé, ale struktura zůstává stejná a po lahůdce jménem Assassin's Creed II jsem si na Bratrstvo brousil čepele. Nejvíce mě těšil návrat Ezia Auditore, jelikož je to postava, která mi v poslední době nejvíce učarovala, na jeho další kroky jsem byl zvědavý - navíc s assassinskými kumpány. Ale proč začínám koncem? :-)

První kroky v Bratrstvu jsou totiž poměrně nezáživné, až menší skriptová akce a zvrat způsobí návrat k tomu nejzábavnějšímu, co mi AC nabízí. Volný pohyb po historickém městě, plnění důležitých i nedůležitých úkolů, vylepšování vztahů, zbroje, ... . Poměrně jsem si liboval úkoly nepůsobily lacině, ba naopak. Ale jak už to u podobných děl bývá, stane se něco nemilého a působí to potom už poměrně fádně. Mise mi v pozdějších fázích nepřišly zajímavé jako na začátku, nehrály se jako ty počáteční, tyto už bylo takové natahované (ne jako v jedničce!). Velmi dobrým zpestřením pro mě tak byla restruktalizace města, získávání assassínů a posílání je na zkušenou. Najde se více novinek, ale to jsou přesně ty, které mi nestojí za zmínku, jelikož jsem pro ně našel minimální využití. Celkově je Bratrstvo lehce vytuněná dvojka, přidávající pár nových vlastností, ale příběhově poměrně ztrácí, byť je to pokračování. Dvojka zůstala nepřekonána, ale s dezertem jménem Bratrstvo se jedná o velmi chutný chod!

Nečekal jsem zakončení celkové idee okolo propleteného příběhu, čekal jsem něco trošku jiného. Příběh okolo Ezia Auditore, jest asi už zakončen, což mě mrzí více, než naskriptovaná závěrečná část (btw. skripty AC vůbec nesluší!). Ale smysl Bratrstva vidím, dokonale zkracuje a ulehčuje čekání na případné pokračování, ať už s číslovkou, nebo bez ní!