Během posledních dní se mi řízením náhody (nebo osudu?) naskytla zajímavá příležitost k dohrání dvou akčních her, které jsou si svým ztvárněním, přibližností roku vydání, prostředím a námětem příběhu velmi podobné. Jedním z nich se stal DOOM 3 a tou druhou KREED. Na první pohled se může zdát, že je nesmysl porovnávat a bilancovat mezi tituly s tak rozdílným rozpočtem, z mého pohledu však nikoliv. Obě hry jsou opravu v mnoha ohledech stejné, svým způsobem ale originální...
Pojem herního světa, DOOM, šel až do dohrání tohoto zatím posledního dílu nějak mimo mě (nepočítám občasnou multiplayerovou pařbu ve výpočetce) i když rozumím, že právě multiplayer je hře značnou oporou a prakticky výchozím bodem každého fanouška této série. Pro mne jsou pocity z třetího dílu téměř neposkvrněným dotykem herních bojů proti samotnému Peklu, a že tyto boje nebyly špatným zážitkem, musím uznat hned od začátku...
Hra, oplývající výbornou atmosférou a působivým pocitem stísněnosti výzkumné stanici na planetě Mars, schovávající více než se na první pohled zdá, je prezentována opravdu brilantně. Samotný příběh je sice poskládané klišé amerických sci-fi/horor filmů, co velice jiného dá se s tímto tématem nového vymýšlet? Na každém kroku jsou nacházeny PDA se záznamy ze života nebohých členů posádky (s někdy docela vtipnými narážkami na skutečný svět, sloužící k odlehčení velmi ponurých pocitů), které slouží také ke zjištění správných kombinací kódů skříní s municí a zdravím. Dalším opravdu kladným prvkem jsou zbraně a objemný bestiář (výborně ozvučeno a vykresleno, stejně jako zbytek hry). Zbraně jsou od první pistole až po Soul Cube vybalancovány nadmíru dobře, přičemž na každou, v dobrém slova smyslu, hnusně vypadající pekelnou stvůru a bosse platí jiný deratizační prostředek.
Časté výtky jiných hráčů směřují na přílišnou předvídavost, ztrátu udržení pozornosti, level design a tunelovitost. S některými musím souhlasit. Po projití první třetiny hry si člověk zapamatuje jakým způsobem fungují herní mechanizmy a ví odkud přiletí střela nebo fireball, to však nemění nic na akční složce hry, jejíž souboje patří stále k tomu nejlepšímu z ní. Prostřední třetina hry opravdu spadává do stereotypu, ten ale naštěstí vykoupí Hell a následná poslední část. K tunelovitosti a level designu, jistě jde tu o koridor s typickými skripty, ale tento prvek zrovna v této hře je nesmyslné brát jako zápor. Jak jinak by to mělo vypadat na výzkumné stanici na Marsu (která má působit technicky industriálně), po událostech předložených v této hře?
Pro mne zde platí jediná významnější výtka, a to že pokud je lidstvo schopné kolonizovat Mars, vybudovat na něm výzkumný komplex a zkonstruovat tu nejmodernější technologii (jako třeba teleport), tak přitom není schopné vymyslet spojení svítilny a zbraně nebo night vision? Taková výbava by měla být v základním seznamu každého mariňáka. Jistě, má jít o prvek, který zesiluje pocit strachu a umožňuje hru světla a stínů (hodně povedenou), je ale spíše uživatelsky na obtíž, protože se ve hře nachází nemalé množství lokací, kdy je s prominutím vidět velké kulové.
Pojem herního světa, DOOM, šel až do dohrání tohoto zatím posledního dílu nějak mimo mě (nepočítám občasnou multiplayerovou pařbu ve výpočetce) i když rozumím, že právě multiplayer je hře značnou oporou a prakticky výchozím bodem každého fanouška této série. Pro mne jsou pocity z třetího dílu téměř neposkvrněným dotykem herních bojů proti samotnému Peklu, a že tyto boje nebyly špatným zážitkem, musím uznat hned od začátku...
Hra, oplývající výbornou atmosférou a působivým pocitem stísněnosti výzkumné stanici na planetě Mars, schovávající více než se na první pohled zdá, je prezentována opravdu brilantně. Samotný příběh je sice poskládané klišé amerických sci-fi/horor filmů, co velice jiného dá se s tímto tématem nového vymýšlet? Na každém kroku jsou nacházeny PDA se záznamy ze života nebohých členů posádky (s někdy docela vtipnými narážkami na skutečný svět, sloužící k odlehčení velmi ponurých pocitů), které slouží také ke zjištění správných kombinací kódů skříní s municí a zdravím. Dalším opravdu kladným prvkem jsou zbraně a objemný bestiář (výborně ozvučeno a vykresleno, stejně jako zbytek hry). Zbraně jsou od první pistole až po Soul Cube vybalancovány nadmíru dobře, přičemž na každou, v dobrém slova smyslu, hnusně vypadající pekelnou stvůru a bosse platí jiný deratizační prostředek.
Časté výtky jiných hráčů směřují na přílišnou předvídavost, ztrátu udržení pozornosti, level design a tunelovitost. S některými musím souhlasit. Po projití první třetiny hry si člověk zapamatuje jakým způsobem fungují herní mechanizmy a ví odkud přiletí střela nebo fireball, to však nemění nic na akční složce hry, jejíž souboje patří stále k tomu nejlepšímu z ní. Prostřední třetina hry opravdu spadává do stereotypu, ten ale naštěstí vykoupí Hell a následná poslední část. K tunelovitosti a level designu, jistě jde tu o koridor s typickými skripty, ale tento prvek zrovna v této hře je nesmyslné brát jako zápor. Jak jinak by to mělo vypadat na výzkumné stanici na Marsu (která má působit technicky industriálně), po událostech předložených v této hře?
Pro mne zde platí jediná významnější výtka, a to že pokud je lidstvo schopné kolonizovat Mars, vybudovat na něm výzkumný komplex a zkonstruovat tu nejmodernější technologii (jako třeba teleport), tak přitom není schopné vymyslet spojení svítilny a zbraně nebo night vision? Taková výbava by měla být v základním seznamu každého mariňáka. Jistě, má jít o prvek, který zesiluje pocit strachu a umožňuje hru světla a stínů (hodně povedenou), je ale spíše uživatelsky na obtíž, protože se ve hře nachází nemalé množství lokací, kdy je s prominutím vidět velké kulové.
Pro: atmosféra, zbraně, bestiář, prostředí, Hell, BFG9000, grandiózní finále
Proti: předvidatelnost, svítilna, délka