Je nad míru jasné, že Desperados nenalézá svou inspiraci v ničem menším, než je legendární herní série Commandos, avšak i když nedosahuje kvalit své předlohy, přichází s něčím novým, jako je například zasazení herního děje do prostředí Divokého západu, což z něj dělá, spolu s nepokračováním Commandosů, výtečnou hru, jenž stojí za zahrání.

Stejně jako v předloze je i v Desperados k dispozici až šestice členů, z nichž každý má unikátní vlastnosti. Na začátku mi byl přidělen John Cooper, se kterým jsem si v první misi (jakémsi tutoriálu) vyzkoušel a naučil se používat jeho vlastnosti. Nejvíce se mi v oné misi líbila hláška při vyhlašování boxerské soutěže, kde byla zmíněna částka, jež bylo možno vyhrát: „twenty-five dollars“, která mi dodnes, díky skvělému výkladu, utkvěla v paměti.

Při herním postupu se ke mně začali připojovat další členové týmu, se kterými jsem (stejně jako s Cooprem) absolvoval poučný tutoriál. Většinu výstroje jednotlivých členů jsem používal neustále, ale například takového hada, kterého má Sam chyceného v pytli, jsem použil snad jen v již zmíněném tutoriálu.

Mezi další příjemná překvapení patří možnost jízdy na koňském hřbetě, která výrazně urychlí pohyb, dále klasické 2D zobrazení, jenž k tomuto hernímu žánru prostě nepopiratelně patří, pak také příjemná hudba, a to jak ta v hlavním menu, tak i ta při samotném hraní a v neposlední řadě mě zaujala herní videa, jež mě provázela mezi většinou z pětadvaceti misí.

Přes všechny klady není první Desperados dokonalé. Zaprvé je jednoduší, než jeho předloha, což však vyvažuje počet misí a za druhé mě vcelku zklamala mise závěrečná. Čekal jsem tedy daleko nápaditější zakončení příběhu a hlavně samotné provedení poslední mise.

Klady však jednoznačně převažují, a tak určitě nevylučuji možnost, že se mi první díl Desperados jednou v budoucnu zase vrátí na můj pevný disk a já se budu moci kochat nádhernou 2D grafikou, perfektními hláškami a dalšími výtečnými vlastnostmi, jenž tento kousek nabízí.