Nepsané pravidlo zábavy říká, že pravděpodobnost vzniku dobré počítačové hry podle filmu je mnohem vyšší než pravděpodobnost vzniku dobrého filmu podle počítačové hry. Hra "Město ztracených dětí" vytvořená podle filmu Jean-Pierre Jeuneta a Marca Caro nepředstavuje výjimku - jde o výbornou, i když málo známou 3D adventuru, která může dodnes zaujmout i hráče bez znalosti filmové předlohy.

Kvalita této hry nespočívá v jednoduchém a přímočarém příběhu založeném na útěku děvčátka na svobodu, avšak v sugestivní atmosféře polomrtvého ostrovního města a jeho obyvatel. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem v PC hře spatřil tolik tajemných uliček (něco mezi Stínadly a Bruggami), spoře osvětlených zákoutí, omšelých budov, zdegenerovaných lidských trosek - zkrátka tak nádherně depresivní výjevy zoufalství, rozkladu a zkázy. Na celkovém dojmu se podílí především grafické provedení, které je na svou dobu excelentní. Velmi přirozeně animované, i když z dnešního pohledu poněkud surrealisticky tvarované postavy se pohybují v trojrozměrném prostředí mezi postupně přepínanými, téměř fotorealistickými statickými obrazovkami. To je občas doplněno solidními animovanými filmečky. Přestože hra vyšla v období vzestupu 3Dfx modulů, nepodporuje jakoukoliv 3D akceleraci. Obraz však působí jemně, na hony vzdálen zrnitým nectnostem starých 3D her. Povedená zvuková stránka jen podtrhuje temné ladění děje a pocity zdánlivé bezvýchodnosti.

Paralelu s Alone in the Dark lze najít ve způsobu zobrazení a hororovém nádechu, jinak jde o dosti odlišné hry. Město ztracených dětí se hraje jako tradiční adventura, v níž dosáhnete cíle poklidným sbíráním a používáním předmětů či s pomocí chytře vedených dialogů, nikoliv odstřelem nepohodlných figurek:-) Vaše hrdinka ale, jak časem zjistíte, není žádný andílek a zabíjení lidí jí jde poměrně slušně. Rozsáhlost hry se zdá v porovnání se známými adventurami té doby spíše menší, zatímco obtížnost mi připadala vysoká a v některých částech možná až přehnaná (což je koneckonců atribut většiny pokročilejších her druhé poloviny devadesátých let a zkušeného pařana by to nemělo odradit).

Závěrem nemůžu vyjádřit nic jiného než absolutní doporučení - tato adventura neprávem zapadla na smetišti herní historie a už jen kvůli své zvláštní atmosféře by ji měl každý "retro gamer", natož adventurista oprášit a alespoň vyzkoušet.