Discworld jsem poprvé zkoušel hrát někdy v půlce 90. let jako malé dítě. Hrál jsem ho tehdy se sestřenicí a moc dlouho jsem u něj nevydrželi, protože jsme neuměli anglicky a na disku tehdy byla ještě pro nás mnohem přístupnější Dračí Historie. Discworld mi každopádně uvízl v paměti, jeden spolužák z prvního stupně ZŠ byl navíc velkým fanouškem Terryho Pratchetta a měl kompletní kolekci jeho knih - tehdy to snad ještě ani nebylo 10 dílu - které mi často doporučoval jako velmi vtipnou záležitost. Věděl jsem, že někdy v budoucnu do světa Zemeplochy taky proniknu, přečtu si pár knih a Discworld si zahraju. Trvalo to docela dlouho (asi 15 let), ale pár knih už mám za sebou a teď jsem konečně dotáhl do konce i slavný Discworld 1.

Předem musím varovat všechny, kteří si stejně jako já bláhové myslí, že Discworld zvládnou dohrát bez cizí pomoci - je to asi nejtěžší adventura, kterou jsem kdy hrál. Zkoušel jsem to několik týdnu bez návodu a ani mě nic jiného nezbývalo, protože jsem měl během hraní omezený přístup na net a hromadu starých Score v jiném bytě, a nedotáhl jsem to dál, než do poloviny hry. Poté jsem se musel uchýlit k hintbooku, do kterého jsem ke konci hry nahlížel stále častěji. První dva chaptery se ještě relativně dají hrát, ale ve třetím je obtížnost vystřelená do jiných dimenzi. Lokací a aktivních míst v nich je obrovské množství, stejně tak i předmětů a postav, kombinace sice nejsou nesmyslné (i když pár výjimek by se našlo), většinou jsou řešení buď zřetelná nebo zdánlivě zvláštní, ale logická a promyšlená a hráč musí být hodně pozorný, nicméně ke konci se to už trochu zvrhává. V pomyslném čele záseků pak stojí problém s krycím názvem "mnich a koberec", kdo nezažil, nepochopí. Obtížnost je dále zvyšována velkým množstvím red herringů (ke konci hry se dostaví dokonce i sám velký Redmond Harring), tedy míst, předmětů nebo postav, které zdánlivě k něčemu slouží, ale jejich jediným cílem je zmatení hráče, protože ve hře nemají žádný účel a pro zpříjemnění a změnu tempa je ve hře občas přítomen i pixelhunting.

Tolik hlavní zápor, teď už jen chvála. Discworld je totiž jinak výborná hra a je dokonalým přenesením světa, stylu a humoru Terryho Pratchetta na obrazovky počítačů, ať už díky výborně napsaným a často velmi hutným dialogům a popiskům okolí, ale i vizuálním zpracováním. Město Ankh-Morpork opravdu žije, je zde k vidění velké množství lokací, často ve variantě den i noc, které díky nenápadným animacím nejsou statické. Podobně skvěle vypadají i další lokace, v čele s okrajem Zemeplochy, který je prostě dokonalý. Kromě známých reálií z knih samozdrejme nemůžou chybět ani notoricky známé postavy typu Nanny Ogg, Zavazadlo, orangutani knihovník nebo Dvoukvítek, který funguje jako občasný tutoriál pro neznalé prostředí a mnozí další. K dokonalému vcítění do prostředí napomáhá i hudba, která se mění s každou lokaci. Dabing se zpočátku zdá být bez chyby. Mrakoplaše mluví starý známý Eric Idle z Monty Python`s a hodí se k němu dokonale, ke konci hry ale začíná být trochu problém s obrovským množstvím vedlejších postav. Těch je asi tak 100 a je už znát, že hru dabovalo cca 6 lidí a některé hlasy s místy otravným britským akcentem se i přes snahu o odlišení nepríjemně opakují. Zásadní však je, že Discworld ojedinělý styl autora knih nezapře ani ve stylu vyprávění a příběhu, ve hře je hodně překvapivých momentu, nečekaných animací, vstupů cizích postav na scénu a podobně, hra proto není v žádném momentu nudná nebo repetivni a stále se něco děje. Ovládání je navíc nto ejlepší možné, tedy žádné ikonky nebo příkazy. Místy nehratelná obtížnost je tedy jediným větší záporem, protože Discworld je jinak opravdu velmi propracovaná, dlouhá a zábavná adventura, kterou by si žádný fanoušek adventur a Terryho Pratchetta neměl nechat ujít. Bez alespoň základní znalosti jeho knih je totiž kouzlo prvního Discworldu poloviční.