Tentokrát jenom krátce. proč si cením jedničky stejně jako dvojky. Repetitivnost misí v jedničce byla mnohem vyšší, o tom žádná. Také v jedničce jsem se zasmál pár věcem jako pád do vody = smrt nebo mě otrávily cut–scény, co nešly zkrátit. Přesto mě bavila více než dvojka, tady nabízím důvody proč:

Jednička byla první, wow efekt z historického města, po kterém může člověk volně lézt a skákat, přišel právě s ní, ve dvojce se u mě už nedostavil. Když jsem se poprvé objevil v Damašku tak jsem celý den nedělal prakticky nic jiného než šplhal po všech možným, hledal vlaječky, skákal z věží nebo se jen tak procházel.

Český dabing, pro někoho je možná lepší originál, pro mě je však v každé hře dabing velké plus.

Jednička se odehrává v době křížových výprav v krásných třech městech (Damašek, Accra, Jeruzalém), každé město je architektonicky i barevně odlišné. Italská renesanční města mi přišla podobná jako vejce vejci.

Prostředí Blízkého Východu z křižáckých válek mi sedlo pro Hašašína mnohem více a bylo pro mě mnohem zajímavější. Přechod z jedničky na dvojku byl jako kdybych přesunul ninju z Japonska do divokého západu, už to nebylo ono. S tím souvisí i moje mnohem lepší přijetí příběhu jedničky.

Osobní selhání, nutnost zabití 9 osob ve třech městech a konspirace s tím spojená má takový pohádkový nádech. Ten mi většinou daleko víc sedne než nějaký realistický spletenec.