Se značkou Brothers In Arms to je u mě tak, že jsem zahrál první díl, který mi přišel nápaditý, ale chyběla v něm jedna, dost podstatná věc, a to atmosféra války, umocněná o scény, na které bych rád vzpomínal. Nicméně, nápad se jí uznat musel, ten po taktické stránce neměl chybu.

Tak jsem také, i s troškou zvědavosti, přemýšlel, jakou akci bych si mohl dát a napadlo mě právě Brothers In Arms. Dovolil jsem si přeskočit druhý díl a sehnal si v pořadí třetí, který mě okamžitě od začátku odrovnal. Vlastně samotný taktický základ, který moc akčních her nemá, příliš nezměnila, což je určitě dobře. Ten je totiž vymyšlený na jedničku. Jen ho bylo třeba trošku dodělat. Například o skutečně kvalitní, nápaditý a šokující příběh, který by mě, jako hráče, donutil stále hrát a chtít po hře víc. Dalším neméně důležitým bodem byly kulisy. Chápu, že se tvůrci nemohli zbavit určitého stereotypu, ale i tak ho dokázali pěkně inovovat...a to ať už velkým kostelem uprostřed města, temnou misí v sanatoriu nebo odstřelovací lahůdkovou misí nebo jízdou tankem. Když na mě přicházeli nálady, že mě hra pořád recykluje to samé dokola, tvůrci zničehonic donesli něco zajímavého, což mě opět donutilo hrát.

Brothers In Arms: Hell´s Highway tak beru jako velice kvalitní válečnou akci, která se drží jisté arkádovosti, ale dá se jí zabránit, když hru dohrajete a následně si zpřístupníte realistický mód. Sice to není a nikdy jednička akcí z druhé světové války nebude, ale přesto dokázala velice příjemně překvapit a minimálně díky tomu jsem rád, že jsem těch pár hodin této hře obětoval.