Hlavní postavou je Samuel Gordon. Je z šlechtického rodu Gordonů, který má své kořeny hluboko někde ve třináctém století. Panství, ve kterém v brzkém mládí býval, opustil po tragédii a návratu zpět se bránil. Nechtěl už vzbuzovat staré vzpomínky. Osud tomu chtěl ale jinak. Zpět do míst, kde strávil většinu svého mládí ho vrátila smrt zesnulého děděčka Williama Gordona. Se smutečním listem v rukou se tak vrací zpět na panství. Po příjezdu se všichni setkají ve společenské místnosti a uvítají Samuela. Po formalitách se začne Samuel pídit po skutečném důvodu úmrtí svého děděčka Williama Gordona. Všichni si totiž myslí, že to byla nešťastná náhoda a nechtějí se k tomu vracet. Samuel to ale vidí jinak. I když byl William starý a prací znavený osmasedmdesátiletý muž, nezdálo se že by chtěl ze světa odejít tak jak odešel (záměrně nechci odhalovat moc z příběhu pro ty z vás, kteří hru ještě nehráli i když myslím, že vás moc není). A v tuhle chvíli se pouštíte do víru hraní, odhalování tajů příběhu.
O Black Mirror bylo už napsáno mnoho. Vícero odborných článků mělo samé pozitivní ohlasy a hra se nesla v duchu kultovní adventury. Navíc jde o českou hru, která sklidila nevídaný ohlas i v zahraničí. Posel smrti, nebo Black Mirror (anglický název), je adventura, tedy hra kde se s postavou na obrazovce snažíme dostat dále ve hře. Na každé herní obrazovce pozorujeme okolí, sbíráme předměty, kombinujeme je s prostředím. Jako každá dobrodružná hra tedy i Posel má inventář, který je umístěný na spodní liště obrazu a zobrazí se až teprve po najetí kurzorem myši na spodní lišt. V adventurách dřívějších časů to nebylo obvyklé aby se inventář na první pohled schovával. Vždycky býval trvale zobrazený. Já osobně jsem se s touto novou funkcí setkal u hry Agent Mlíčňák. A možná jsem si všiml jen já ale musím se s tím pochlubit. Určitá lokace ve hře Posel smrti mi připomněla scénku právě z Agenta Mlíčňáka. Jde o situaci, kdy se Mlíčňák vydává do vesničky a až dorazí k jednomu domu, uvidí stát před ním chlapce házejíci na basketbalový koš s míčem a ne a ne se trefit. V Black Mirror jsem tuto situaci viděl zrovna taky ve vesničce, Willow Creek, kdy po první návštěvě téhle lokace také stojí před domem chlapec (hospoda) a také hází míčem (tentokráte o zeď). později rozbije okno a schová se před výpraskem. Prostě poprvé jsem si na tuhle situaci vzpomněl, tak jsem se chtěl podělit.
Od začátku hry jde vidět, že nejde o žádný amatérský počin a také, že hra bude mít skvělou atmosféru. Už po příjezdu na Black Mirror se hráč kochá krásnou grafikou. Pravda, poprvé kdy jsem hru hrál, měl jsem monitor horších kvalit a ani mi nepřišlo že hra podporuje pouze 800x600. Když jsem nainstaloval hru nyní a na svém monitoru s rozlišením 1920x1200 působí hra kostečkovaně. Neváhal jsem a odinstaloval a šoupl ji na notebook. Hned to vypadalo lépe. Pravdou je, že ne každému to v dnešní době může sednout, ale Posel se svou atmosférou, hudbou a příběhem prostě vryje do kůže každému, nebo tedy skoro každému. První krůčky ve hře mě nadchly už jen interaktivitou spojenou s videi. Kupříkladu ve svém pokoji na hradě se procházím svými věcmi, které už zavál čas, kliknu na obraz ženy a nastane hned scéna s videem a dozvím se pod záštitou vážné hudby, že žena na obrázku uhořela moji vinnou. Prostě detail, který si mnoho lidí ani nevybaví, ale pro mě je to prostě fascinující. A hlavně atmosferické. Myslím, že hrát Posla ve dne je velký hřích. V noci, kdy je klid se hraje báječně. Dalším detailem je skvělé ozvučení hry. Hřešil jsem a do hry se pustil okolo sedmé hodiny pozdního odpoledne a procházel se po svém panství. Všude zněl zpěv ptáků a já se přistihl, jak se místy odvracím od hry a poslouchám jestli skutečně jde zpěv z venčí nebo z pc. Skok do menu hry mě přesvědčil, že ptáci u mě po sedmý drží zobáky. S prvním hraním posla mě fascinovalo spoustu věcí, třeba také animace postav. Když jdete za nějakou postavou, chcete si s ní promluvit, zpravidla tvoří nějakou činnost (čte, kope, vaří, hraje na klavír atp.). Jakmile ji oslovím, postava se otočí nebo prostě přestane dělat čemu se doposud věnovala. Nebo další minidetail, který mě prostě na Poslovi strašně bavil. Když poprvé ve hře vejdete na balkon panství Black Mirror, zahraje hudba, Samuel kouká na věž, kde ukončil pouť svým životem jeho dědeček William. Takových momentů je ve hře dost. Prostě to se musí zažít. Spoustu skvělých okamžiků jako třeba situace s hrací skříňkou. Ta sama o sobě hraje stále stejnou melodii. Jde o skříňku historickou. A Samuel si sám vzpomíná velmi matně na její melodii, kterou pravděpodobně slyšel někdy v dětství. Jak jsem předeslal hraje stejnou melodii. Jenže za její hraní se ve hře stane hned několik situací. První poslech zní vcelku bez emocí. Snad i mile. Ale když hraje v době kdy jde o život dokresluje skvělou hutnou atmosféru, až strašidelnou.
Inventář a interakce okolí
Předměty v něm jdou kombinovat s okolním prostředím. Kombinace lze vytvářet i mezi danými předměty v inventáři. Ne že jde. Ono je vlastně nutné pro další postup ve hře. Svoji poutí po rozlehlém panství a okolí najdete spoustu předmětů, ale žádný z ních není zbytečnou cetkou, kterou nikdy nepoužijete. Tak jak tomu bývá u některých starších kousků, namátko tuším že zrovna česká adventura 7 dní a 7 nocí si v tom hojně libovala, kdy byl inventář zaplněn věcmi, které nikdy nenašly uplatnění. Posel smrti tak přináší nerušenou pouť příběhem i díky tomu, že veškeré kombinace mají svou logiku. Žádné "použij psa, polívku a vidličku na dveře a tak je otevřeš". Vše má logiku ač místy člověk pekelně potí mozkové závity (záleží na jedinci, já se potil dost často), vždy přijde na logické řešení. Vyzdvihl bych snad jeden méně logický na který jsem narazil a zůstal mi v paměti. Jde o lokaci v sanatoriu, kdy ze skříňky (potažmo na skříňce) s léky vezmu vázu, tu zkombinuji s mincí v inventáři (postava Samuela jen řekne "mince se zasekla a ve váze byl klíček") a získám klíček. Další méně pochvalnou věcí pro prvohráče je funkce obou tlačítek myši. Můj první zasek a volání po návodu byl na půdě ve Williamově pracovně (věži). Všechno jsem prozkoumal, pixel po pixelu a nikde nic. Na stůl jsem klikl levým, zobrazil se jeho detail z blízka a já ho detailně prohlédl. Nikde nic. Z místnosti odejít nešlo. Prakticky žádná interaktivní věc v ní už nebyla. Jen ten stůl. Po patnáctém klikání a pozorujíc detailně znova stolek jsem psychicky odcházel a ovládat se hra klávesnicí, jistě bych se do ní zakousl. Tady jsem poprvé koukal do návodu. Řešení znělo, klikni na stůl pravým tlačítkem. Polil mě vztek, že na takovou kravinu bych tak nějak nepřišel, a to už z toho důvodu, že interaktivní situace se řeší někdy klidně i levým tlačítkem. Není vyhrazeno například pravým akce levým rozhovor. Další podobnou událostí, kdy pravé a levé tlačítko rozhoduje o dalším postupu ve hře (ehm častý save). Jsou dveře se zámkem, které nejdou otevřít a jde se dostat dále ustřelením jeho zrezivělejší části. Máte však jen dva náboje a pokud na zámek nekliknete pravým tlačítkem abyste zjistili že je zrezivělý, padnou poslední náboje a Samuel si jen řekne že se netrefil správně. Takříkajíc mazec, pokud save v nedohlednu. Neustále tu melu o interaktivitě. Je to situace, která po najetí kurzoru myši nastatné nedorozumnění předmět či věc. Pokud s ní jde něco dělat, zobrazí se popis věci a kurzor zčervená což je věc, která hraní usnadňuje a žádný pixelhunting nehrozí. Jen taková malá rada pro ušetření času. Na vše klikejte pravým i levým, poučte se mou neznalostí. Dále je dobré si ze začátku hry projít všechny dostupné lokace, proklikat předměty a vše co je aktivní, tj. k čemu má co Samuel říci. A až poté promlouvat s postavami. V nabídkách rozhovorů se pak ukáže hned daná věc či místo, které jste zkoumali. Ale není to podstatné, jen to někdy urychlí bloudění. Když jsme u těch rozhovorů, ty probíhají jednoduše. Na spodní liště (na místě inventáře) se zobrazí obrázky témat rozhovoru (ptám-li se na nějakou osobu, je tam její fotka atp.). Také je tu možnost, vést rozhovory a odpovídat pozitivně nebo negativně. Žádný vliv na hru to ale nemá. Jde pouze o jiné rozvité souvětí. Obě cesty vedou k stejnému cíli.
Let´s play série
článek s obrázky
O Black Mirror bylo už napsáno mnoho. Vícero odborných článků mělo samé pozitivní ohlasy a hra se nesla v duchu kultovní adventury. Navíc jde o českou hru, která sklidila nevídaný ohlas i v zahraničí. Posel smrti, nebo Black Mirror (anglický název), je adventura, tedy hra kde se s postavou na obrazovce snažíme dostat dále ve hře. Na každé herní obrazovce pozorujeme okolí, sbíráme předměty, kombinujeme je s prostředím. Jako každá dobrodružná hra tedy i Posel má inventář, který je umístěný na spodní liště obrazu a zobrazí se až teprve po najetí kurzorem myši na spodní lišt. V adventurách dřívějších časů to nebylo obvyklé aby se inventář na první pohled schovával. Vždycky býval trvale zobrazený. Já osobně jsem se s touto novou funkcí setkal u hry Agent Mlíčňák. A možná jsem si všiml jen já ale musím se s tím pochlubit. Určitá lokace ve hře Posel smrti mi připomněla scénku právě z Agenta Mlíčňáka. Jde o situaci, kdy se Mlíčňák vydává do vesničky a až dorazí k jednomu domu, uvidí stát před ním chlapce házejíci na basketbalový koš s míčem a ne a ne se trefit. V Black Mirror jsem tuto situaci viděl zrovna taky ve vesničce, Willow Creek, kdy po první návštěvě téhle lokace také stojí před domem chlapec (hospoda) a také hází míčem (tentokráte o zeď). později rozbije okno a schová se před výpraskem. Prostě poprvé jsem si na tuhle situaci vzpomněl, tak jsem se chtěl podělit.
Od začátku hry jde vidět, že nejde o žádný amatérský počin a také, že hra bude mít skvělou atmosféru. Už po příjezdu na Black Mirror se hráč kochá krásnou grafikou. Pravda, poprvé kdy jsem hru hrál, měl jsem monitor horších kvalit a ani mi nepřišlo že hra podporuje pouze 800x600. Když jsem nainstaloval hru nyní a na svém monitoru s rozlišením 1920x1200 působí hra kostečkovaně. Neváhal jsem a odinstaloval a šoupl ji na notebook. Hned to vypadalo lépe. Pravdou je, že ne každému to v dnešní době může sednout, ale Posel se svou atmosférou, hudbou a příběhem prostě vryje do kůže každému, nebo tedy skoro každému. První krůčky ve hře mě nadchly už jen interaktivitou spojenou s videi. Kupříkladu ve svém pokoji na hradě se procházím svými věcmi, které už zavál čas, kliknu na obraz ženy a nastane hned scéna s videem a dozvím se pod záštitou vážné hudby, že žena na obrázku uhořela moji vinnou. Prostě detail, který si mnoho lidí ani nevybaví, ale pro mě je to prostě fascinující. A hlavně atmosferické. Myslím, že hrát Posla ve dne je velký hřích. V noci, kdy je klid se hraje báječně. Dalším detailem je skvělé ozvučení hry. Hřešil jsem a do hry se pustil okolo sedmé hodiny pozdního odpoledne a procházel se po svém panství. Všude zněl zpěv ptáků a já se přistihl, jak se místy odvracím od hry a poslouchám jestli skutečně jde zpěv z venčí nebo z pc. Skok do menu hry mě přesvědčil, že ptáci u mě po sedmý drží zobáky. S prvním hraním posla mě fascinovalo spoustu věcí, třeba také animace postav. Když jdete za nějakou postavou, chcete si s ní promluvit, zpravidla tvoří nějakou činnost (čte, kope, vaří, hraje na klavír atp.). Jakmile ji oslovím, postava se otočí nebo prostě přestane dělat čemu se doposud věnovala. Nebo další minidetail, který mě prostě na Poslovi strašně bavil. Když poprvé ve hře vejdete na balkon panství Black Mirror, zahraje hudba, Samuel kouká na věž, kde ukončil pouť svým životem jeho dědeček William. Takových momentů je ve hře dost. Prostě to se musí zažít. Spoustu skvělých okamžiků jako třeba situace s hrací skříňkou. Ta sama o sobě hraje stále stejnou melodii. Jde o skříňku historickou. A Samuel si sám vzpomíná velmi matně na její melodii, kterou pravděpodobně slyšel někdy v dětství. Jak jsem předeslal hraje stejnou melodii. Jenže za její hraní se ve hře stane hned několik situací. První poslech zní vcelku bez emocí. Snad i mile. Ale když hraje v době kdy jde o život dokresluje skvělou hutnou atmosféru, až strašidelnou.
Inventář a interakce okolí
Předměty v něm jdou kombinovat s okolním prostředím. Kombinace lze vytvářet i mezi danými předměty v inventáři. Ne že jde. Ono je vlastně nutné pro další postup ve hře. Svoji poutí po rozlehlém panství a okolí najdete spoustu předmětů, ale žádný z ních není zbytečnou cetkou, kterou nikdy nepoužijete. Tak jak tomu bývá u některých starších kousků, namátko tuším že zrovna česká adventura 7 dní a 7 nocí si v tom hojně libovala, kdy byl inventář zaplněn věcmi, které nikdy nenašly uplatnění. Posel smrti tak přináší nerušenou pouť příběhem i díky tomu, že veškeré kombinace mají svou logiku. Žádné "použij psa, polívku a vidličku na dveře a tak je otevřeš". Vše má logiku ač místy člověk pekelně potí mozkové závity (záleží na jedinci, já se potil dost často), vždy přijde na logické řešení. Vyzdvihl bych snad jeden méně logický na který jsem narazil a zůstal mi v paměti. Jde o lokaci v sanatoriu, kdy ze skříňky (potažmo na skříňce) s léky vezmu vázu, tu zkombinuji s mincí v inventáři (postava Samuela jen řekne "mince se zasekla a ve váze byl klíček") a získám klíček. Další méně pochvalnou věcí pro prvohráče je funkce obou tlačítek myši. Můj první zasek a volání po návodu byl na půdě ve Williamově pracovně (věži). Všechno jsem prozkoumal, pixel po pixelu a nikde nic. Na stůl jsem klikl levým, zobrazil se jeho detail z blízka a já ho detailně prohlédl. Nikde nic. Z místnosti odejít nešlo. Prakticky žádná interaktivní věc v ní už nebyla. Jen ten stůl. Po patnáctém klikání a pozorujíc detailně znova stolek jsem psychicky odcházel a ovládat se hra klávesnicí, jistě bych se do ní zakousl. Tady jsem poprvé koukal do návodu. Řešení znělo, klikni na stůl pravým tlačítkem. Polil mě vztek, že na takovou kravinu bych tak nějak nepřišel, a to už z toho důvodu, že interaktivní situace se řeší někdy klidně i levým tlačítkem. Není vyhrazeno například pravým akce levým rozhovor. Další podobnou událostí, kdy pravé a levé tlačítko rozhoduje o dalším postupu ve hře (ehm častý save). Jsou dveře se zámkem, které nejdou otevřít a jde se dostat dále ustřelením jeho zrezivělejší části. Máte však jen dva náboje a pokud na zámek nekliknete pravým tlačítkem abyste zjistili že je zrezivělý, padnou poslední náboje a Samuel si jen řekne že se netrefil správně. Takříkajíc mazec, pokud save v nedohlednu. Neustále tu melu o interaktivitě. Je to situace, která po najetí kurzoru myši nastatné nedorozumnění předmět či věc. Pokud s ní jde něco dělat, zobrazí se popis věci a kurzor zčervená což je věc, která hraní usnadňuje a žádný pixelhunting nehrozí. Jen taková malá rada pro ušetření času. Na vše klikejte pravým i levým, poučte se mou neznalostí. Dále je dobré si ze začátku hry projít všechny dostupné lokace, proklikat předměty a vše co je aktivní, tj. k čemu má co Samuel říci. A až poté promlouvat s postavami. V nabídkách rozhovorů se pak ukáže hned daná věc či místo, které jste zkoumali. Ale není to podstatné, jen to někdy urychlí bloudění. Když jsme u těch rozhovorů, ty probíhají jednoduše. Na spodní liště (na místě inventáře) se zobrazí obrázky témat rozhovoru (ptám-li se na nějakou osobu, je tam její fotka atp.). Také je tu možnost, vést rozhovory a odpovídat pozitivně nebo negativně. Žádný vliv na hru to ale nemá. Jde pouze o jiné rozvité souvětí. Obě cesty vedou k stejnému cíli.
Let´s play série
článek s obrázky
Pro: příběh, prostředí, hudba a zvuky, videa, atmosféra, dabing
Proti: situace, kdy si máte vyzvednout předmět u postavy a po několikáté návštěve neustále povídá, že mám přijít později, že právě nemá čas (nutnost proběhat různé lokace a vrátit se zpět), klikání pravým tlačítkem, rozlišení na větších obrazovkách