Dreamfall: The Longest Journey je mnohými považován za jednu z nejlepších adventur všech dob. Bohužel ve mně zanechala velice rozporuplné pocity. První půlka hry, v které se ujmete role Zoë Castillo a rozehrává se zde zajímavý příběh v němž máte postavu pod kontrolou a plníte rozmanité úkoly, je skutečně skvělou adventurou. Kdyby tomu tak bylo až do konce, dostala by hra ode mě daleko vyšší hodnocení.

Postupem času se však hra bez jakéhokoliv varování a k mé velké nelibě začala měnit v jakýsi interaktivní film, z kterého prakticky vymizely veškeré adventurní postupy. Místo nich přibylo pasivního sledování takřka nekonečných rozhovorů, kdy jedinná činnost hráče spočívá v přemísťování postavy z místa na místo a započetí dalšího takřka nekonečného rozhovoru. Opětovný návrat k adventuře vždy přišel jako vysvobození z neskutečné herní nudy tvořené desítkami minut po sobě jdoucích a takřka nekonečných rozhovorů, do kterých navíc nešlo vůbec zasáhnout. I loudovací obrazovka se spustila sama…

Poslední hodinu hry tvoří takřka jeden nekonečný rozhovor a kdyby hra hráče upozornila na to, že už ho nebude k ničemu potřebovat, mohl jsem si konec rozvalený na gauči i užít. Takhle jsem jen prkeně na židli seděl a čekal, že budu moci ještě někde něco udělat, ale ono nic.