Při hraní datadisku Baldur's Gate II mi na mysli vytanula jedna otázka: "Toto je ten všude vychvalovaný datadisk, podle mnohých i nejlepšího hra koncipovaná jako rozšíření?".

Throne of Bhaal jsem rozehrál znovu všehovšudy po dlouhých šesti letech od jeho prvního vyzkoušení, kdy se mi postupem času ztratily savy a tak jsem se nikdy nedostal dále než do Saradushe a blízkého okolí na zdejší relativně malé mapce. Dobrá zpráva je, že Infinity engine je stále tím nejlepším pro převedení pen and paper pravidel, hudba je možná i o fous lepší než v druhém Balduru a hratelnost je bezproblémová a zábavná. Horší je to však se zdejšími lokacemi a náplní v nich. Vždy jsem měl za to, že první místo hry mimo astrální sféru, obléhaná Saradusha, je tak malá protože slouží k seznámením se spletitým dějem. Další lokace jsou však ale snad ještě menší a co je horší, drtivou většinu času v nich strávíte bojem (i když ty jsou správně obtížně, někdy až moc, a dají vyniknout většině schopností a kouzel). Což i zapříčinilo, že ToB asi znovu nedohraji do konce, jelikož rutinní opakování nahození rychlosti, vyvolání příšerek a enormní spotřeba lečivých lektvarů není to, co v RPG hrách hledám, minimálně dnes.

K dobru ale musím příčist rozsáhlou Watcher´s Keep, kterou jsem dokončil již v základní verzi hry, a co si pamatuji, tak mě bavila více než příběh hlavní části datadisku. Čekal jsem dle ohlasu rozhodně více, ale hra jako taková působí v záplavě Neverwinterů s příšernou kamerou nebo plytkých Mass Effectů stále dobře, což ale není zásluhou dialogů, příběhu ani rozsahu, ale funkčního ovládání a předně audiovizuální slasti kterou může dodat jen spojení Black Isle/BioWare s Infinity enginem.