Na tuhle hru jsem se těšil skoro celý život a bylo by naivní myslet si, že splní nastolená očekávání. Ale já je ten celý život zkrátka měl. Tedy spíše přesně od toho pověstného traileru z roku 2001, po kterém jsem očekával, že Duke Nukem Forever bude revoluční hrou. V té době totiž všechny ty vychytávky, co v tom traileru ukazovali, byly skutečně do té doby nevídané. Bohužel Důkáčovi ta cesta trvala dalších deset let, konkurenti už byli na světě s jeho vychytávkami a během té doby Důkáč nic moc nepřidal (možná tak tu tabuli hned na začátku), naopak něco ubral (motorka). A protože jsem si vždycky představoval, že DNF bude hra, která změní zaběhlé pořádky v žánru FPS, nemůže mi nebýt líto, že v roce 2011 se uchýlila ke strategii zaútočit na hráče nostalgií a oldschoolem.
Na druhou stranu bych měl být já přesně tou cílovou skupinou. Z nového tisíciletí jsem hrál, než jsem usedl k Djůkovi, tak pět FPS a to většinou jen ty nejslavnější (a nejméně šest let staré). Vůbec nevím, co mají na mysli ti, kteří říkají, že DNF nerespektuje nějaké nové principy tohoto žánru. Nevím, neznám je. Vím to, že mě nový Duke Nukem potěšil několika věcmi, které jsem si od něj sliboval.
Za prvé jsou to nohy! Možná si říkáte, co to plácám. Nevím, jak dnešní FPS, může to být už standard, ale v těch starších mě vždycky neskonale štvalo, že když se podívám dolů, nevidím nohy. Vlastně jsem měl vždycky pocit, že jsem nějaké létající oko, co se vznáší pár metrů nad zemí. Od DNF jsem si nohy sliboval celých deset let a dočkal jsem se.
Za druhé je to interaktivita prostředí. Do Half-Life 2 nebyla žádná hra, jež by se jen na kilometry přiblížila interkativitě, která byla v Duke 3D. Naprostá většina z nich obsahovala jen mrtvé stěny strohých barev a ostrých tvarů. Jsem rád, že Duke Nukem Forever na interaktivitu vsadil a bylo to fajn.
Díky těmhle dvěma věcem by se mohlo zdát, že se do té hry vžiju a budu s ní dýchat, ale opak je pravdou. Nevěřil jsem jí snad ani na vteřinu a hrál ji spíše jako Mária.
Všemi kritizovaná extrémné linearita byla k vzteku obzvláště, když mi zamezovala jíti na místa, kam bych jít normálně mohl, ale zabránila mi neviditelná stěna. Opravdu trapné, bohužel v tomhle žánru poměrně standardní. Opěvovaný Half-Life 2 v otázce linearity nebyl nijak lepší. S tím souvisí i to, že cokoliv se tu stane, tomu nejde zabránit. Všechno je naplánované, všechno se stane přesně ve vteřině, kdy se to stát má. Připadal jsem si spíše jako divák. I v tom "blbém" Half Life jedničce jsem mohl mockrát ovlivnit, jestli nějakého doktora zachráním nebo ho nechám umřít. DNF je jen na vypnutí mozku.
Proto nechápu, co tu vůbec dělají ty logické úkoly, které akorát zdržují od akce, ale což, někdy byly zajímavé.
Naprosto trapné bylo obnovování health respektive ega. Nechápu, proč tvůrci nezůstali u té vize, že se ego nikdy nedobije zcela, pokud se k tomu sám Djůk nějak nepřičiní. Při tomto automatickém dobíjení je to poměrně primitivní hra, při které postrádá smysl dobíjení ega pomocí speciálních možností. Alespoň mohli s tím dobíjením počkat dalších pět deset vteřin, tohle je příliš rychlé. Obtížnost zase nesmyslně zvyšuje omezení na dvě zbraně, o kterém bylo už navykládáno dost. Je to blbost.
Nelíbila se mi ani některá monstra. Policejní prase není policajt a ani prase. Přišlo mi, že bylo příliš mnoho bossů na úkor jejich charakterističnosti. Zato se povedl docela ten blbec, co řiká suck it down a chobotnice byla stejně strašidelná, jako když jsem poprvé v Duke 3D spadl do toho kanálu ve druhém kole.
Nelíbila se mi ani hudba. Jediné dva songy, které stály za to, jsou Stalker a Grabbag z Duke Nukem 3D. Nová hudba však byla docela jalová. Je to škoda, protože hry jako Doom 1-2, Blood, Duke 3D, Wolfenstein 3D nebo Shadow Warrior hudba celkem definuje a identifikuje. (není náhoda, že to většinou skládali ti samí lidé)
Příběh není a ani neměl být nijak důležitý, přesto je škoda, že nebyl podán trochu lépe.
Otázka mi visí nad prostředím. Někdy bylo zajímavé, ale poměrně dost se mi nelíbily exteriéry. Byly příliš chudé a mrtvé, jako z deset let staré hry. Interiéry byly hezčí a zábavnější (taky je je jednodušší udělat). Je pravda, že závěr hry byl chudý na všechno, co dělá Djuka Djukem, ale aspoň byl relativně atmosférický.
Ale zakončeme to pozitivně. Té hry jsme se dočkali, je tam spousta kýžených meziher, jako je pinball nebo pong, celkem hezky se to hraje a hlavně je to DUKE NUKEM. To, co jsem napsal předtím, je vlastně úplně jedno. Duke Nukem je frajer, machr a největší hrdina všech dob a jeho hře prostě pod 60 dát nemůžu. Hodnocení možná časem ještě zvýším, až pořádně otestuji multi-player. V tom byl totiž starý Duke vůbec nejlepší...
o pár dní později...
a skutečně ho zvyšuji, multiplayer mě moc baví....zatím o pět procent nahoru :-)
Na druhou stranu bych měl být já přesně tou cílovou skupinou. Z nového tisíciletí jsem hrál, než jsem usedl k Djůkovi, tak pět FPS a to většinou jen ty nejslavnější (a nejméně šest let staré). Vůbec nevím, co mají na mysli ti, kteří říkají, že DNF nerespektuje nějaké nové principy tohoto žánru. Nevím, neznám je. Vím to, že mě nový Duke Nukem potěšil několika věcmi, které jsem si od něj sliboval.
Za prvé jsou to nohy! Možná si říkáte, co to plácám. Nevím, jak dnešní FPS, může to být už standard, ale v těch starších mě vždycky neskonale štvalo, že když se podívám dolů, nevidím nohy. Vlastně jsem měl vždycky pocit, že jsem nějaké létající oko, co se vznáší pár metrů nad zemí. Od DNF jsem si nohy sliboval celých deset let a dočkal jsem se.
Za druhé je to interaktivita prostředí. Do Half-Life 2 nebyla žádná hra, jež by se jen na kilometry přiblížila interkativitě, která byla v Duke 3D. Naprostá většina z nich obsahovala jen mrtvé stěny strohých barev a ostrých tvarů. Jsem rád, že Duke Nukem Forever na interaktivitu vsadil a bylo to fajn.
Díky těmhle dvěma věcem by se mohlo zdát, že se do té hry vžiju a budu s ní dýchat, ale opak je pravdou. Nevěřil jsem jí snad ani na vteřinu a hrál ji spíše jako Mária.
Všemi kritizovaná extrémné linearita byla k vzteku obzvláště, když mi zamezovala jíti na místa, kam bych jít normálně mohl, ale zabránila mi neviditelná stěna. Opravdu trapné, bohužel v tomhle žánru poměrně standardní. Opěvovaný Half-Life 2 v otázce linearity nebyl nijak lepší. S tím souvisí i to, že cokoliv se tu stane, tomu nejde zabránit. Všechno je naplánované, všechno se stane přesně ve vteřině, kdy se to stát má. Připadal jsem si spíše jako divák. I v tom "blbém" Half Life jedničce jsem mohl mockrát ovlivnit, jestli nějakého doktora zachráním nebo ho nechám umřít. DNF je jen na vypnutí mozku.
Proto nechápu, co tu vůbec dělají ty logické úkoly, které akorát zdržují od akce, ale což, někdy byly zajímavé.
Naprosto trapné bylo obnovování health respektive ega. Nechápu, proč tvůrci nezůstali u té vize, že se ego nikdy nedobije zcela, pokud se k tomu sám Djůk nějak nepřičiní. Při tomto automatickém dobíjení je to poměrně primitivní hra, při které postrádá smysl dobíjení ega pomocí speciálních možností. Alespoň mohli s tím dobíjením počkat dalších pět deset vteřin, tohle je příliš rychlé. Obtížnost zase nesmyslně zvyšuje omezení na dvě zbraně, o kterém bylo už navykládáno dost. Je to blbost.
Nelíbila se mi ani některá monstra. Policejní prase není policajt a ani prase. Přišlo mi, že bylo příliš mnoho bossů na úkor jejich charakterističnosti. Zato se povedl docela ten blbec, co řiká suck it down a chobotnice byla stejně strašidelná, jako když jsem poprvé v Duke 3D spadl do toho kanálu ve druhém kole.
Nelíbila se mi ani hudba. Jediné dva songy, které stály za to, jsou Stalker a Grabbag z Duke Nukem 3D. Nová hudba však byla docela jalová. Je to škoda, protože hry jako Doom 1-2, Blood, Duke 3D, Wolfenstein 3D nebo Shadow Warrior hudba celkem definuje a identifikuje. (není náhoda, že to většinou skládali ti samí lidé)
Příběh není a ani neměl být nijak důležitý, přesto je škoda, že nebyl podán trochu lépe.
Otázka mi visí nad prostředím. Někdy bylo zajímavé, ale poměrně dost se mi nelíbily exteriéry. Byly příliš chudé a mrtvé, jako z deset let staré hry. Interiéry byly hezčí a zábavnější (taky je je jednodušší udělat). Je pravda, že závěr hry byl chudý na všechno, co dělá Djuka Djukem, ale aspoň byl relativně atmosférický.
Ale zakončeme to pozitivně. Té hry jsme se dočkali, je tam spousta kýžených meziher, jako je pinball nebo pong, celkem hezky se to hraje a hlavně je to DUKE NUKEM. To, co jsem napsal předtím, je vlastně úplně jedno. Duke Nukem je frajer, machr a největší hrdina všech dob a jeho hře prostě pod 60 dát nemůžu. Hodnocení možná časem ještě zvýším, až pořádně otestuji multi-player. V tom byl totiž starý Duke vůbec nejlepší...
o pár dní později...
a skutečně ho zvyšuji, multiplayer mě moc baví....zatím o pět procent nahoru :-)
Gunman Chronicles
Pro: je to Duke Nukem! Interkativita, jsou vidět nohy, smysl pro humor, relativně nekorektní, mezihry, John St. John!
Proti: linearita, nevtáhne do hry, většinou nezajímává prostředí, otravné skripty, hloupě nastavené ego, dvě zbraně, hudba, nic moc nepřátelé, zmrazovač a zmenšovač nejsou to, co dřív, atd.