Nakonec bych se odvážil označit Mafii II za příjemné překvapení. Totiž, příjemné oproti očekávání - nevěřil jsem, že dokáží dosáhnout úrovně dostačující jedničce. Tedy ne, že by druhý díl byl nakonec lepší než první. To ani omylem. Proč?

K Mafii vždy patřilo velké a krásné město. A ono tedy velké a krásné je - v tomhle odvedli hoši opravdu dobrou práci - avšak, jednoduše: Lost Heaven jsem si tehdy opravdu oblíbil, a dodnes si pamatuju názvy čtvrtí a spousty hezkých zákoutí, které skýtaly. Já věřím, že jich pár nabízí i Empire Bay, jenže... Jenže mi je neukázalo. Hra mě vodila po červené lince přes celé město sem a tam, aby nahnala herní dobu (nestěžuju si, k tak krásným autům se jen tak nedostanu), ovšem město jsem při tom nepoznal. Ano, myslím si, že za to může z velké části i ta zatracená GPS, díky které je nemožné zabloudit, a tudíž poznat nová místa. Protože GPSka vyhledává vždy nejkratší cestu, a těch je jen pár. Řekl bych, že dobrou půlku města jsem prostě neviděl. Přitom by snad nebyl takový problém cíle misí trochu... rozprostřít, přidat snad i nějaký výlet do přírody, nebo se alespoň nevykašlat na Lucase Bertoneho.

To se dostáváme k autům. Ano, vozový park je bohatý, krásný a zajímavý. Jenže naprosto chybí motivace se jím probírat a auta sbírat. Však víte, snad jsem nebyl jediný, kdo se v prvním díle těšil na každého nového Lassitera, kterého mi Luca dohodí, abych si jej mohl postavit na dvorek za bar, a občas si jej chodit prohlédnout. Tohle v sequelu zcela chybí. Byť jsem se snažil žihadla sbírat, hra jen hází klacky pod nohy - auto při většině misí zmizí, nebo vám pro jistotu rovnou zmizí garáž. A rozhodně autorům jen tak neodpustím, že mě nenechali vzít si hot-rod (pokud jste se dobře dívali, byly v té továrně dva). Dopadá to pak tak, že zkrátka v každé misi ukradnete nejbližší věc na čtyřech kolech a na konci ji zase zahodíte. Oproti jedničce už totiž ani nezáleží na výkonu či rychlosti, protože se ve městě se stejně jezdí neuvěřitelně pomalu, a honičky autoři nepovažovali za dostatečně zábavné, takže je neočekávejte.

Na druhou stranu, samotná akce mě oproti jedničce bavila nepopiratelně více. Říkejte si co chcete, ale systém krytí je vážně dobrý - efektní stejně jako efektivní. Přestřelky skutečně vypadají jako z filmů a já se mnohdy přistihl, že víc než na zaměřovač koukám tak nějak všeobecně na scénu, kochaje se svištícím olovem. Vzhledem k tomu, že v tomto ohledu nejsem pravý hardcore hráč, a nestydím se přiznat, že docela často hraju na nejjedoduší obtížnost, neboť střílení není to, co mě na hrách baví nejvíce, si na autoheal stěžovat nebudu - byť uznávám, že není zrovna domyšlené jeho svázání s konceptem jídla, které vám dopolňuje životy... Nu, zcela zbytečně. Každopádně, tohle je jediná část hry, která mi přijde oproti předchozímu dílu jako zlepšení. V některých misích prvního dílu byly savepointy vážně nechutně frustrující, a boji jsem se tam co njvíce vyhýbal. Zde jsem si jej užíval. (A, koneckonců, sakra, vy byste se v přestřelkách nekryli?!)

To ovšem zase sráží to poslední, a to příběh. Není vyloženě špatný - je docela zajímavé hrát jednou za skutečného záporáka, který si prostě a jednoduše chce namastit kapsy. Rozumím, že někomu může hra, ve které nezachraňuje svět, připadat jako ztráta času, ale vzhledem k označení, které pro takové lidi mám, se k tomu nebudu dále vyjadřovat. Válka zkrátka donutí člověka koukat na život a morálku trochu jinak. Ovšem, první díl Mafie ve mně vyvolává pravou bouři vzpomínek: Salieriho briefingy, motel za městem, scéna v kostele, výlet do přírody, letiště, parník, bastard se štěstím, honička s Morellem... Ale po dohrání druhého dílu? Ehm... Vybavuju si jen Sawshank, který ještě byl docela nudný, a pak hotel, kde jsem zabil toho chlápka, o kterém nemám ponětí, jak se menuje. A to je to, co sráží titul na kolena dolů z jeho možného vysluněného místečka. Nevýrazné místa, nevýrazné postavy - nic, co bych si opravdu zapamatoval. Ano, věřím, že cutscén je stejně jako v prvním dílu, jenže když většina z nich sestává z telefonování...? Mluvit o filmovém zážitku už, zkrátka a dobře, nejde.

A na konec konec. Líbil se mi. Hodně. Vlastně určitě přidal mému hodnocení deset procent. Pokud ostatní hráče zklamalo, že na konci nebyla žádná hustodémonská scéna s škoujícím odhalením, že Joe je Vitův otec, nebo pětiminutové poslední slovo umírajícího přítele, já jsem byl naopak nadšen, že dokázali jít jiným směrem než Hollywood, a konec mnou narozdíl od jiných tiitulů skutečně pohnul. Vitův konsternovaný pohled za těch pár hodin hraní stál.



P.S.: Proč proboha v každé recenzi naleznu zmínku o "Soundtracku, který skvěle pasuje"? To jako někdo čeká, že písničky z padesátých let do padesátých let pasovat nebudou?