Icewind Dale je živoucím kontrastem mezi úžasnou prezentací a dementním obsahem. Jak nádherně umí působit svou hudbou, překrásnou grafikou, popisem každého detailu v každé lokaci vždy naplněné atmosférou. Jak opojně působí onen pocit hrdinů na začátku velkého dobrodružství. A jak ubíjející je samotné hraní...

Ve skutečnosti má i Icewind Dale velmi pěkný příběh. Kresselack, Yxunomei, Belhifet, Icasarach jsou vynikající záporáci a dají odpustit i tomu, že tvůrci slyšeli o Válce Krve pravděpodobně jen z projíždějícího autobusu, což se projevuje v naprosto nezvládnutém vztahu baatezu x tanar’ri.

Samotné hraní je však až k uzoufání nudné. Tisíce a tisíce soubojů doslova na každém kroku, bez přestávek k odpočinku či "vychutnání vítězství". Vrátíte se z obtížné výpravy a nikdo vám ani neposkytne oslavu hodnou hrdinů (vzpomínáte na Trademeet v BG2?). Není zde nic jiného na práci, než tlouct příšerky po kebulích, házet do magické knihy nová kouzla a spát. Na světě neexistuje jiná hra s tak úžasnou "omáčkou okolo" a přitom s tak prohnilým obsahem.

Nic a nic to bohužel zcela nespraví. Naprostou odtrženost postav od děje ještě můžete vylepšit kvalitním NPC modem (kdy pak čekáte na jakýkoliv dialog jak na smilování boží), ale základnímu konceptu hry bohužel nic nepomůže.

Icewind Dale je skutečnou tragédií. Nejde o hru příšernou ani podprůměrnou. V mnoha ohledech je i naprosto úžasná. Ale když si uvědomím, jak skvělá mohla tahle hra být, tak se mi chce vraždit. A to i přes to, že musím nutně ocenit její nepopiratelné kvality poměrně vysokým hodnocením.