Deus Ex: Invisible War jsem se rozhodl konečně dohrát až těsně před vydáním očekávaného Deus Ex: Human Revolution. Od vydání jsem slyšel mnoho názorů na Invisible War, většinou negativních než pozitivních, a musím se přiznat, že jsem sám nečekal že hru dohraji. Nakonec to nebylo tak zlé jak jsem čekal a celé ty roky jsem se IW vyhýbal zbytečně.

Největším kladem pokračování slavného předchůdce je příběh. Nedosahuje sice kvalit prvního dílu, ale i tak dokáže kvalitně rozvinout jeden z jeho konců. I charaktery, které jsem ve hře potkal, jsem si oblíbil, a vyzkoušel si i všechny konce, které hra nabízí. Potěší i přítomnost mnoha známých z jedničky. Příběh tedy palec nahoru.

Prvním kamenem úrazu bylo zrušení bodů zkušeností. Neblahý vliv to mělo na vedlejší questy. Za jejich plnění jsem v 90% dostal peníze, kterých je ve hře přebytek (skončil jsem hru se sedmi tisíci) a prakticky je není za co utratit. Invisible War je jediná hra, kde jsem s radostí dával peníze lumpům při loupežném přepadení v zapadlé uličce. Několikrát se stalo, že jsem si pro odměnu za splněný úkol ani nešel, protože mi to prostě za to „kilo“ nestálo.

Jediné co zbylo z vývoje postavy jsou Biomody, v jedničce věc důležitá k přežití. Ve dvojce se hodí jen světlo a Léčení. Zbytek jsem nepoužíval, nebylo třeba. Snad ke konci hry rychlost běhu, protože mě šourání Alexe přestalo bavit :-) Nejsou ani tak vzácné jako minule, už v polovině hry jsem měl na maximu snad všechny schopnosti.

Co mě štvalo hodně byly malé lokace a tím pádem časté loadingy. Města na mne nepůsobily živě, jednalo se jen o pár uliček s kavárnou a dveřmi (=loadingy) do dalších prťavých lokací. Přitom ve hře platilo čím větší lokace, tím větší zábava. Malé lokace také nutí hráče hrát stylem Arnold a vše vystřílet, plíživý postup je oproti jedničce značně omezen. Lokací kde jsem tak postupoval je minimum.

Za největší kravinu považuji jeden druh nábojů do zbraní. Což v praxi znamená: nemáte náboje = jste v pytli. A kuchat do plně ozbrojeného a opanceřovaného vojáka (který střílí z raketometu vaším směrem) je dost na houby. A když se natáhnete po plamenometu po mrtvém vojákovi, zjistíte, že i ten má stejné náboje jako vaše pistolka. A právě jediné tuhé chvíle jsem u hry zažil když jsem neměl náboje.

Druhý Deus Ex je totiž jinak neskutečně lehká hra. Dohrál jsem jej za dva dny téměř bez úmrtí, a to jsem hrál na těžkou obtížnost. Už to není akční RPG jako první díl, spíš se jedná o příběhovou 3D akci, která se tváří nelineárně, přestože většina lokací lineárních je. Škoda také je, že chybí nějaký památný moment, něco, na co jako hráč nezapomenu. Jednička měla takových momentů spousty, dvojka mi žádný takový nenabídla, což je při slušné kvalitě příběhu škoda.

Každopádně, hratelnost má vždy právo veta. A ta je překvapivě slušná. Hra baví, je svižná, rychle odsýpá. Jako Deus Ex sice selhává, jako akční hra ale funguje spolehlivě.

Když tedy sečtu klady a zápory, vychází lehce nadprůměrná hra.