...but you can see it from here.
Vítej v 21. století, Perkmane.
V první řadě; Deus Ex bez pořadové čišlovky je pro mě top-notch. Vyjádřit 11 leté čekání skrz zábavný oslí můstek jde stěží, takže jednoduše: za tu dobu se tu pro mě neobjevilo nic, co by zpětně DE překonalo. Svět. Atmosféru. Pulz. Šumění větru v Paříži a ambientní hudbu, návaznosti příběhu i jeho pozadí. Do toho v ůvodu i zpětně Spector, ION Storm, vzpomínky. A demo. Červen 2000.
Uběhlo 11 let, při hraní trojky jsem si tohle hodně řikal. A objevil jsem, že Human Revolution dělá čest principům a ideálům dnešních her – bere si z nich od začátku to nejlepší, potom je taví do moderních mechanismů a nakonec zalije jednoduchostí; ať už vzhledem, všudepřítomným capslockem, ukazatelem směru mise, autohealem. A přes slabší ůvod – po první volnost v Detroitu – jsem se nejednou zastavil a řikal si - líbí se mi to? Je správně, že to vypadá jednoduše? Kde je multitool, kde je páčidlo? Je správně, že vím, kam jdu, je správně, že ačkoliv ten top-notch Deus Ex je nedotknutelný, tohle mě baví?
A ono baví. Principy třetího Deus Ex jsou pro mě krystalizovaná zábavnost v duchu vzpomínaných ‚moderních‘ her a vzdáleným úsměvem k prvnímu dílu. Funguje to. Bavilo mě prozkoumávat, bavilo mě zkoušet NPC, bavilo mě sledovat tu vzdálenost, jakou hry uběhly za jednu dekádu. I s tímhle se člověk nutně setká, pokud miluje první díl.
Nejsou tu multitooly, není tu „hra stínů“, všechno to vynahrazují ale jiné mechanismy – stealth, cover systém, hacking, jsou vnitřní, vlastní zábavné minihry, které dovolují hnát momentum hry dopředu. A že ho ženou vehementně.
Zatímco jednička kroužila kolem cyberpunku s malým fontem, žádnými ukazateli, kódy jste si museli psát na papírek a měla o něco větší nelinearitu, trojka zamířila ke ‚khool oranžové‘ vizi, která nabízí ponor, atmosféru, odkazy a nový, (opět) moderní desing, který patří a musí patřit do světa po 11 letech od originálu.
Jedničku jsem nečekal, ale mohl jsem – nakonec jsem ale pochopil vývoj a přišlo mi vyškrtnutí těch herních ideálů z minula a dodání jiných - jako jediná správná věc. Nečekal jsem Spectorovské „tři cesty na druhou“ (tichošlápek, akce, hacking a každá z nich ještě jednu vlastní odbočku), čekal jsem moderní, rychlou, jasnou hru, která ano, bude jednuduší, ale s pevným zázemím a fungujícím světěm. Dostal jsem. Co mě dohnalo k potlesku a ještě většímu nadšení pak byla ta všudepřítomná pokora a láska měrem k originálu, kterou Montreal hře dal. Rádio, remake některých (příběhových, mapových) schémat, poslední tóny některých skladeb a desítky dalších, drobných věcí.
Hra mě bavila, dohrál jsem ji na normální obtížnost za celých 32 hodin (lamička!) plus všechny ty zkoumání, mluvení a objevování a zažitek to byl stoprocentní. Plus závěrečné titulky, že jo. Den na to jsem to rozehrál znova, kvůli přitažlivosti a chtíči se vrátit. Chci víc. Investice absolutní a nelituju ani koruny.
Human Revolution je proto pro mě dospělé dítě, které našlo vlastní cestu od jedničky v zhýčkaném, zkratkovitém světě a pokud opravdu nečekáte, že hra v roce 2011 bude hrou z minulé dekády (jako kdyby původní Deus Ex kopíroval 20 let staré věci, že), dostanete ultimátum, krásu i oranžový desing, který patří do cyberpunkové evoluce stejně tak dobře, jako všemi milovaný originál od Spectora. Bravo!
Vítej v 21. století, Perkmane.
V první řadě; Deus Ex bez pořadové čišlovky je pro mě top-notch. Vyjádřit 11 leté čekání skrz zábavný oslí můstek jde stěží, takže jednoduše: za tu dobu se tu pro mě neobjevilo nic, co by zpětně DE překonalo. Svět. Atmosféru. Pulz. Šumění větru v Paříži a ambientní hudbu, návaznosti příběhu i jeho pozadí. Do toho v ůvodu i zpětně Spector, ION Storm, vzpomínky. A demo. Červen 2000.
Uběhlo 11 let, při hraní trojky jsem si tohle hodně řikal. A objevil jsem, že Human Revolution dělá čest principům a ideálům dnešních her – bere si z nich od začátku to nejlepší, potom je taví do moderních mechanismů a nakonec zalije jednoduchostí; ať už vzhledem, všudepřítomným capslockem, ukazatelem směru mise, autohealem. A přes slabší ůvod – po první volnost v Detroitu – jsem se nejednou zastavil a řikal si - líbí se mi to? Je správně, že to vypadá jednoduše? Kde je multitool, kde je páčidlo? Je správně, že vím, kam jdu, je správně, že ačkoliv ten top-notch Deus Ex je nedotknutelný, tohle mě baví?
A ono baví. Principy třetího Deus Ex jsou pro mě krystalizovaná zábavnost v duchu vzpomínaných ‚moderních‘ her a vzdáleným úsměvem k prvnímu dílu. Funguje to. Bavilo mě prozkoumávat, bavilo mě zkoušet NPC, bavilo mě sledovat tu vzdálenost, jakou hry uběhly za jednu dekádu. I s tímhle se člověk nutně setká, pokud miluje první díl.
Nejsou tu multitooly, není tu „hra stínů“, všechno to vynahrazují ale jiné mechanismy – stealth, cover systém, hacking, jsou vnitřní, vlastní zábavné minihry, které dovolují hnát momentum hry dopředu. A že ho ženou vehementně.
Zatímco jednička kroužila kolem cyberpunku s malým fontem, žádnými ukazateli, kódy jste si museli psát na papírek a měla o něco větší nelinearitu, trojka zamířila ke ‚khool oranžové‘ vizi, která nabízí ponor, atmosféru, odkazy a nový, (opět) moderní desing, který patří a musí patřit do světa po 11 letech od originálu.
Jedničku jsem nečekal, ale mohl jsem – nakonec jsem ale pochopil vývoj a přišlo mi vyškrtnutí těch herních ideálů z minula a dodání jiných - jako jediná správná věc. Nečekal jsem Spectorovské „tři cesty na druhou“ (tichošlápek, akce, hacking a každá z nich ještě jednu vlastní odbočku), čekal jsem moderní, rychlou, jasnou hru, která ano, bude jednuduší, ale s pevným zázemím a fungujícím světěm. Dostal jsem. Co mě dohnalo k potlesku a ještě většímu nadšení pak byla ta všudepřítomná pokora a láska měrem k originálu, kterou Montreal hře dal. Rádio, remake některých (příběhových, mapových) schémat, poslední tóny některých skladeb a desítky dalších, drobných věcí.
Hra mě bavila, dohrál jsem ji na normální obtížnost za celých 32 hodin (lamička!) plus všechny ty zkoumání, mluvení a objevování a zažitek to byl stoprocentní. Plus závěrečné titulky, že jo. Den na to jsem to rozehrál znova, kvůli přitažlivosti a chtíči se vrátit. Chci víc. Investice absolutní a nelituju ani koruny.
Human Revolution je proto pro mě dospělé dítě, které našlo vlastní cestu od jedničky v zhýčkaném, zkratkovitém světě a pokud opravdu nečekáte, že hra v roce 2011 bude hrou z minulé dekády (jako kdyby původní Deus Ex kopíroval 20 let staré věci, že), dostanete ultimátum, krásu i oranžový desing, který patří do cyberpunkové evoluce stejně tak dobře, jako všemi milovaný originál od Spectora. Bravo!
Pro: Atmosféra, styl a moderní desing; zabalené v pokoře k jedničce
Proti: Občas buginy, pravděpodobně boss fighty