Pamatuju si, když se o Assassin's Creed mluvilo jako o jedné z nejlepších her toho roku. Tak se mi také zakonzervovala v hlavě, a když jsem přemýšlel, co hrát, byla jednou z prvních možností, která mě pro rok 2008 napadla. Okamžitě jsem tedy neváhal a hru zapnul.
První pocity každopádně byly dost zvláštní. Příběh je zajímavý, originální, atypický, ale rozhodně ne kdovíjak chytlavý. Bylo pro mě otázkou, proč se autoři rozhodli pro takový průběh a během hry mě to štvalo. Když jsem ale zjistil, že hra je pořád na jedno brdo, přestal jsem ho řešit, což je vlastně další problém samotné hry.
Hra nedokáže zaujmout příběhem, i když se snaží. Příběh jako takový totiž neobsahuje vůbec, ale vůbec nic zajímavého. Celá hra se odehrává v onom koloběhu. Dorazíte do města - vylezete si na věže, prohlédnete, kde jsou úkoly - děláte úkoly - dostanete se k hlavnímu bossovi města - posunete se do dalšího města. A tak to prakticky funguje celou hru až do samého konce. Samozřejmě vše ve skvostné grafice, kterou ale oceníte jen ve chvíli, kdy se dostanete k městu, popř. se podíváte na okolí z věže. Ona Vám to hra také nabídne, v tu chvíli zpomalí záběr a Vy si tu krásu opravdu budete moci vychutnat. To je sice hezké, ale trošku nucené. Tenkrát tvůrci dokázali stvořit grafiku jenom v kostičkách a taky jsme jim za to děkovali, takže proč takové technologické pokroky? Ale nevadí, nemá smysl takové věci kritizovat.
Assassin's Creed v tomto ohledu je velice promakanou hrou, a skákat z jedné střechy na druhou je učiněná radost. Škoda jen, a to se blížím k dalšímu problému, že ovládání jako takové není zrovna jedno z těch jednodušších (nebo už herně stárnu, ale na druhou stranu bych Vás mlaďochy chtěl vidět, jak byste si v současnosti poradili se stařičkými Lemmings) No nicméně právě ovládání byla věc, která mě hru neuvěřitelně kazila. Pravidelně jsem na klávesnici mačkal miliardu tlačítek, abych se dostal k vysněné kombinaci. Chtělo to skutečně čas, než jsem si zvykl.
Nicméně i tady platí klasická fráze: "V jednoduchosti je krása".
A i když se tato hra tváří kdovíjak hezky, je přesným příkladem toho, že libivost v dnešní době herního světa není všecko. Že hra kromě odzbrojující grafiky potřebuje i perfektní hratelnost podpořenou smysluplným ovládáním, které této hře chybí. A ano, krapet originálnějším dějem, který tvůrci v tomto případě nádherným způsobem odflákli.
První pocity každopádně byly dost zvláštní. Příběh je zajímavý, originální, atypický, ale rozhodně ne kdovíjak chytlavý. Bylo pro mě otázkou, proč se autoři rozhodli pro takový průběh a během hry mě to štvalo. Když jsem ale zjistil, že hra je pořád na jedno brdo, přestal jsem ho řešit, což je vlastně další problém samotné hry.
Hra nedokáže zaujmout příběhem, i když se snaží. Příběh jako takový totiž neobsahuje vůbec, ale vůbec nic zajímavého. Celá hra se odehrává v onom koloběhu. Dorazíte do města - vylezete si na věže, prohlédnete, kde jsou úkoly - děláte úkoly - dostanete se k hlavnímu bossovi města - posunete se do dalšího města. A tak to prakticky funguje celou hru až do samého konce. Samozřejmě vše ve skvostné grafice, kterou ale oceníte jen ve chvíli, kdy se dostanete k městu, popř. se podíváte na okolí z věže. Ona Vám to hra také nabídne, v tu chvíli zpomalí záběr a Vy si tu krásu opravdu budete moci vychutnat. To je sice hezké, ale trošku nucené. Tenkrát tvůrci dokázali stvořit grafiku jenom v kostičkách a taky jsme jim za to děkovali, takže proč takové technologické pokroky? Ale nevadí, nemá smysl takové věci kritizovat.
Assassin's Creed v tomto ohledu je velice promakanou hrou, a skákat z jedné střechy na druhou je učiněná radost. Škoda jen, a to se blížím k dalšímu problému, že ovládání jako takové není zrovna jedno z těch jednodušších (nebo už herně stárnu, ale na druhou stranu bych Vás mlaďochy chtěl vidět, jak byste si v současnosti poradili se stařičkými Lemmings) No nicméně právě ovládání byla věc, která mě hru neuvěřitelně kazila. Pravidelně jsem na klávesnici mačkal miliardu tlačítek, abych se dostal k vysněné kombinaci. Chtělo to skutečně čas, než jsem si zvykl.
Nicméně i tady platí klasická fráze: "V jednoduchosti je krása".
A i když se tato hra tváří kdovíjak hezky, je přesným příkladem toho, že libivost v dnešní době herního světa není všecko. Že hra kromě odzbrojující grafiky potřebuje i perfektní hratelnost podpořenou smysluplným ovládáním, které této hře chybí. A ano, krapet originálnějším dějem, který tvůrci v tomto případě nádherným způsobem odflákli.
Four Last Things
Pro: Hudba. Design a živost měst. Skoky ze střechy na střechu.
Proti: Jedno z nejsložitějších ovládání ve hrách, které jsem kdy zažil. Stereotyp a příběhová polívka na tisícátý způsob.