Ve světě počítačových her se najde docela dlouhá řada jmen, která sakra něco znamenají, která jsou studnicí inspirace pro celou další generaci her, a která mají co nabídnout ještě dlouho po vydání. A určitě se shodneme, že snad každý z nás si tu a tam mezi těmi jmény najde něco, co ho prostě neohromí tak, jako zbytek herního světa. Pro někoho je takovýmto rozporuplným dílkem třeba Deus Ex, pro mě je to zase právě první Half-Life.

Zatímco většina lidí v Half-Life vidí perfektně svižnou střílečku, která má místy dost hutnou atmosféru, a vůbec revoluční 3D akci, já v ní vidím jakési šíleně depresivní (a teď myslím skutečně DEPRESIVNÍ, nikoliv melancholické či strašidelné, hodně lidí tyto slova ráda zaměňuje) potloukání se opuštěnými chodbami podzemního komplexu, které prostě nepůsobí nějak ponuře a stísněně, jako spíš prázdně až nudně. Když si teď vzpomenu na všechny ty neefektivní zbraně, příšerné zvuky interface s ozvěnou a ohavné zřícené budovy, ještě teď se třesu.

Nemůžu sice říct, že by se ve hře celou dobu nic nedělo nebo že by hra snad trpěla stereotypem (tedy do té míry, do jaké může nebýt taková střílečka stereotypní), ale pořád mi tady chybí nějaká duše. Možná je to enginem, na kterém hra běží, možná jen podivným designem, každopádně na mě Half-Life působí jako strašlivě prázdná a šedá hra.

Na druhou stranu hře nemůžu upřít jisté kvality v podobě poměrně svižné akce a pár pěkných nápadů, lokací a zbraní, takže nakonec, i přesto, že mě to nudilo až do takové míry, že jsem se na to před koncem vykašlal, dávám 60% - mírný nadprůměr.