Prototyp hloupé hry, a to jak po stránce herní, tak dějové.
V jádru hratelnosti se nachází kvalitní model skákání: lezením a přemísťováním po střechách vymodelovaných (a krásných) měst jsem strávil nejvíce času, a je to na hře to nejzábavnější - ovšem jen do určité míry. Z pochybných důvodů však autoři (ať už proto, že dala tahle složka hry spoustu práce, nebo proto, že nic lepšího neumějí) hráče motivují, aby se této činnosti věnoval daleko přes tuto míru: objev 20 A, aby ...; sesbírej 100 B, aby...; najdi 30 C, aby...; atd. Hra je prodchnuta ideou prostoduchého sbírání všeho možného, přičemž je k němu hráč nucen, aby se dozvěděl část příběhu, nebo je spoleháno na jeho puzení k hromadění, což je značně nízké.
Lokace a předměty v nich jsou rozvrženy, aby v nich hráč mohl vykonat to, co je jeho úkolem, do té míry, že působí často směšně nevěrohodně (extrémem je mše v závěru hry). Absurdní je rovněž výskyt předmětů určených ke sbírání: příkladem budiž truhly s poklady povalující se na každém kroku, aby jich mohlo být mnoho a nedalo to příliš práce, nebo malé plakáty oznamující pátrání po mé osobě na zdech v několikametrových výškách, kde na ně nikdo nevidí. Povahu hratelnosti dokonale ozřejmuje pasáž s pronásledováním vojáka, která se ve hře opakuje: s doprovodem dramatické hudby a výkřiky jako o život přede mnou prchá zcela nesmyslně navrženou úrovní, přičemž se co chvíli těsně přede mnou přihodí "něco", co mně jej znemožní chytit (propadne se podlaha, spadne mříž...), a já musím vyvstalou překážku nějak obejít, což se překvapivě vždy snadno podaří. A není třeba se u toho nijak nervovat, protože na mne voják za rohem vždycky počká.
Prostředí renesanční Itálie se jeví být originálním, ve skutečnosti je však pouze zneuctěnou kulisou. Autoři nevytvořili příběh přiměřený této době, nýbrž aktuálně módní fantasmagorii se zoufale křečovitými dějovými posuny (získej předmět X - získej znovu předmět X, který ti ukradli - získej ještě jednou předmět X, který ti opět ukradli -, s prvky O kohoutkovi a slepičce), která do období renesance nechává často vstupovat prostřihy z budoucnosti, čímž možnou atmosféru důsledně rozbíjí. Duchovní bída AC2 je nejzřetelněji vyjádřena v "symbolech" na zdech domů a v nich skrytých hádankách: světoznámá díla malířství či významné osobnosti jsou v nich zneužity k banálním rébusům, které naprosto neodůvodňují jejich použití.
Ve výsledku tak máme produkt, který se pyšní jednou kvalitní složkou řemeslného charakteru, avšak hratelností je primitivní, přeplněný berličkami a zcela přizpůsobený bezproblémovému zážitku s jednoduchými motivacemi (chabé dějové zvraty, hromadění), kterému je obětována mimo jiného i atmosféra renesanční Itálie. Zacházením s existujícími uměleckými hodnotami pak Assassin's Creed 2 vytváří kýč, který je až urážlivý. Takové hry je třeba odmítnout bez ohledu na zábavnost či líbivost, které jsou přece jen vyšší, než jak napovídá hodnocení.
V jádru hratelnosti se nachází kvalitní model skákání: lezením a přemísťováním po střechách vymodelovaných (a krásných) měst jsem strávil nejvíce času, a je to na hře to nejzábavnější - ovšem jen do určité míry. Z pochybných důvodů však autoři (ať už proto, že dala tahle složka hry spoustu práce, nebo proto, že nic lepšího neumějí) hráče motivují, aby se této činnosti věnoval daleko přes tuto míru: objev 20 A, aby ...; sesbírej 100 B, aby...; najdi 30 C, aby...; atd. Hra je prodchnuta ideou prostoduchého sbírání všeho možného, přičemž je k němu hráč nucen, aby se dozvěděl část příběhu, nebo je spoleháno na jeho puzení k hromadění, což je značně nízké.
Lokace a předměty v nich jsou rozvrženy, aby v nich hráč mohl vykonat to, co je jeho úkolem, do té míry, že působí často směšně nevěrohodně (extrémem je mše v závěru hry). Absurdní je rovněž výskyt předmětů určených ke sbírání: příkladem budiž truhly s poklady povalující se na každém kroku, aby jich mohlo být mnoho a nedalo to příliš práce, nebo malé plakáty oznamující pátrání po mé osobě na zdech v několikametrových výškách, kde na ně nikdo nevidí. Povahu hratelnosti dokonale ozřejmuje pasáž s pronásledováním vojáka, která se ve hře opakuje: s doprovodem dramatické hudby a výkřiky jako o život přede mnou prchá zcela nesmyslně navrženou úrovní, přičemž se co chvíli těsně přede mnou přihodí "něco", co mně jej znemožní chytit (propadne se podlaha, spadne mříž...), a já musím vyvstalou překážku nějak obejít, což se překvapivě vždy snadno podaří. A není třeba se u toho nijak nervovat, protože na mne voják za rohem vždycky počká.
Prostředí renesanční Itálie se jeví být originálním, ve skutečnosti je však pouze zneuctěnou kulisou. Autoři nevytvořili příběh přiměřený této době, nýbrž aktuálně módní fantasmagorii se zoufale křečovitými dějovými posuny (získej předmět X - získej znovu předmět X, který ti ukradli - získej ještě jednou předmět X, který ti opět ukradli -, s prvky O kohoutkovi a slepičce), která do období renesance nechává často vstupovat prostřihy z budoucnosti, čímž možnou atmosféru důsledně rozbíjí. Duchovní bída AC2 je nejzřetelněji vyjádřena v "symbolech" na zdech domů a v nich skrytých hádankách: světoznámá díla malířství či významné osobnosti jsou v nich zneužity k banálním rébusům, které naprosto neodůvodňují jejich použití.
Ve výsledku tak máme produkt, který se pyšní jednou kvalitní složkou řemeslného charakteru, avšak hratelností je primitivní, přeplněný berličkami a zcela přizpůsobený bezproblémovému zážitku s jednoduchými motivacemi (chabé dějové zvraty, hromadění), kterému je obětována mimo jiného i atmosféra renesanční Itálie. Zacházením s existujícími uměleckými hodnotami pak Assassin's Creed 2 vytváří kýč, který je až urážlivý. Takové hry je třeba odmítnout bez ohledu na zábavnost či líbivost, které jsou přece jen vyšší, než jak napovídá hodnocení.
Proti: Agnus Dei; CTF; Lorenzův atraktor; Všechno je dovoleno