V době, kdy o western není zájem, působí i relativně stará hra jako svatý grál. A pro mě jako pro někoho, kdo na westerny kouká a ve staromilském záchvatu je i čte, je Gun grálem nejsvatějším.

Ostruhy cinkají, zlato zvoní, koňský pot je ve vzduchu a záporáci jsou krvežíznivější než hladová puma (odzkoušeno). A možná přijde i Vinnetou. A ať už v kůži hlavního hrdiny vyhrávám pokerové turnaje, zachraňuji nevinné nebo pátrám po své minulosti, bylo mi jako Coleovi obzvlášť dobře. Není totiž nad tasení koltu ve zpomaleném čase nebo plížení se s indiány skrz zajatecký tábor odporných hrdlořezů.

Příběh je (jako pocta klasickým westernům) relativně jednoduchý. Jsou v něm krásné prostitutky, dostavníky, vlaky i vojáci kavalerie. Ale všechny klasické ingredience Divokého západu jsou dávkovány přesně tak, aby jich hráč chtěl víc (přestřelka u vlaku bere dech) a zároveň se nestačily přejíst. Není totiž nad to si z dobré nálady odjet za město chytit hledaného banditu a při cestě si seskočit z koně a vykopat pár zlatých nuggetů.

Gun zkrátka překvapil. Dal mi atmosféru daného období, jakou bych od hry nikdy nečekal a jako jedna z velmi malého množství her si mě dokázal udržet i po skončení hlavní příběhové kampaně. A když jsem na konci odjížděl do pomyslného západu slunce, něco mi říkalo, že tuhle cestu za pomstou a poznáním vlastní minulosti jsem nedohrál naposledy.