Vstupujeme do éry, kdy se nad videohrami neustále stahují nějaká ta mračna. Developerům a publisherům svítí v očích často lákavý zelený dolar (euro, díkybohu, není tak rozšířené) a krmí své nedočkavé konzumenty polotovary uspokojivé chuti, ale bídné kvality. Jednou za čas internet řekne dost, ale prodejní čísla jejich snažení pohřbí. Do banky se už vezou pytle stovek milionů dolarů, které desetinásobně pokryjí už tak přemrštěný rozpočet. Bobby Kotick se opře do koženého křesla, nasadí ďábelský úsměv, zírá ven z okna a v hlavě mu už lítají nápady na tři díly dopředu. Je válka a v Activision vyhráli.
Tohle už dávno není o scénáři, grafice nebo zvuku. Jak svým chraplákem zmínil generál Shepherd ve dvojce, moderní válka vyžaduje moderní strategii. Klíčová je prezentace - bannery, postery, první obrázky, TV spoty, trailery. Do hajzlu, třeba i nějaký ten uniklý spoiler je v plánu. Hráči se chytí, kritici se chytí. Ve stoje pak salutují smradlavému trusu, protože voják na krabičce efektně kontrastuje s bílým pozadím. To panorama zdevastovaného Londýna a Berlína jim dává za pravdu. Myslí to upřímně a ani v nejmenším o svém přesvědčení nepochybují. Orwell by měl radost. Je válka a v Activision vyhráli.
Není války bez soupeře a Call of Duty našlo protivníka v Battlefieldu. Trojka vyrazila kupředu s arzenálem daleko lepšího enginu, žal, jsou dva díly pozadu, hype přepískli a sliby o vtahujícím singlu se rozplynuly. Zato zavedená sérka si s mdlými trailery přijela pro 9,3 milionů prodaných kopií za jeden den. Je válka a v Activision vyhráli.
Je to přesně takové, jak to hateři škodolibě celý rok spamovali. Každé tři minuty vykoukne nějaký programerský megaloman, zmáčkne červené tlačítko a srovná se zemí kilometr čtvereční, přičemž vám v neovladatelných naskriptovaných sekvencích řve do ucha, jak moc monumentální to je. Velice ráda se znásilňuje veškerá dosavadní estetika videoher, nechybí hysterické mačkání kláves, neustálý respawn, koridorová šablona, tuny testosteronových hlášek, časové elipsy, flasbacky i dokonale zbytečný flashforward. Totálně schizofrenní příběh funguje jako reklama na světové metropole. Z přívalu informací a jejich slepých uliček se nejednomu zavaří mozek. Z letargie občas vytrhne Tylerova heroická hudba a poslední mise, v níž se konečně nejde na věc zbytečnou oklikou (přesto chybí nějaké silné outro). Ale hlavně že to baví, viďte? Vždyť je válka a v Activision vyhráli.
I tak jsem nadšen. Jsem nadšen, že i naše generace má hry, které neupadnou v zapomnění. Modern Warfare 3 je nový Doom, System Shock 2 a Planescape: Torment dohromady. Zná své hráče a boří zavedené konvence, jen na to jde z druhé strany. O co víc je nenáviděn, o to víc nasbírá fanoušků. Genialita nabyla zcela nového významu.
Tohle už dávno není o scénáři, grafice nebo zvuku. Jak svým chraplákem zmínil generál Shepherd ve dvojce, moderní válka vyžaduje moderní strategii. Klíčová je prezentace - bannery, postery, první obrázky, TV spoty, trailery. Do hajzlu, třeba i nějaký ten uniklý spoiler je v plánu. Hráči se chytí, kritici se chytí. Ve stoje pak salutují smradlavému trusu, protože voják na krabičce efektně kontrastuje s bílým pozadím. To panorama zdevastovaného Londýna a Berlína jim dává za pravdu. Myslí to upřímně a ani v nejmenším o svém přesvědčení nepochybují. Orwell by měl radost. Je válka a v Activision vyhráli.
Není války bez soupeře a Call of Duty našlo protivníka v Battlefieldu. Trojka vyrazila kupředu s arzenálem daleko lepšího enginu, žal, jsou dva díly pozadu, hype přepískli a sliby o vtahujícím singlu se rozplynuly. Zato zavedená sérka si s mdlými trailery přijela pro 9,3 milionů prodaných kopií za jeden den. Je válka a v Activision vyhráli.
Je to přesně takové, jak to hateři škodolibě celý rok spamovali. Každé tři minuty vykoukne nějaký programerský megaloman, zmáčkne červené tlačítko a srovná se zemí kilometr čtvereční, přičemž vám v neovladatelných naskriptovaných sekvencích řve do ucha, jak moc monumentální to je. Velice ráda se znásilňuje veškerá dosavadní estetika videoher, nechybí hysterické mačkání kláves, neustálý respawn, koridorová šablona, tuny testosteronových hlášek, časové elipsy, flasbacky i dokonale zbytečný flashforward. Totálně schizofrenní příběh funguje jako reklama na světové metropole. Z přívalu informací a jejich slepých uliček se nejednomu zavaří mozek. Z letargie občas vytrhne Tylerova heroická hudba a poslední mise, v níž se konečně nejde na věc zbytečnou oklikou (přesto chybí nějaké silné outro). Ale hlavně že to baví, viďte? Vždyť je válka a v Activision vyhráli.
I tak jsem nadšen. Jsem nadšen, že i naše generace má hry, které neupadnou v zapomnění. Modern Warfare 3 je nový Doom, System Shock 2 a Planescape: Torment dohromady. Zná své hráče a boří zavedené konvence, jen na to jde z druhé strany. O co víc je nenáviděn, o to víc nasbírá fanoušků. Genialita nabyla zcela nového významu.
Inscryption