Husí kůže. Z náznaků, z katarze od vzdálených draků, od osobních zážitků se sběrem motýlů, přes otřesy mamutů, až po malé, krásné příběhy - sestoupila z nebe asi sama Aurora Borealis, která s pokorou pro všechny snílky INFP i velké hráče vytvořila fantasy, upřímný herní sandbox a hlavně zprofanované slovo umění převedené do severské krajiny, obejmuté láskou v podobě hudby, svobodného vývoje postavy z dob Ultimy a skutečným vítězstvím v podobě fungujícího světa plného zavanů minulosti, tajemna a pověstí.

Skrz hraní Skyrimu na mě doléhal důležitý pocit, že byl tvořen s péčí a starostlivostí; jakkoliv je design maximálně zjednodušený a malý – je i hluboký a rozlehlý. V dobách dřívejších člověk klikal a viděl postavu v menu s desítkami statistik, dnes ho hra hned z fleku nutí rotovat a koukat na svou postavu ve světě reálném – a hlavně ji tak vnímat. Skyrim dokonce nevahá a během hraní vám i třeba zakryje celý interface krom kompasu, protože jednoduše v daný moment není potřeba. Kde každá zbraň pak dřív měla desítky čísel a možností a starostí, má dnes čísla jen tři.

Zprvu to působí nepatřičně, mít málo čísel a statistik. K tomu ovládání menu, které se opravdu nedá popsat jinak než http://bit.ly/uyXSq1 a dráždí silně nadávat. Jenže postupem času se přes ten začátek hra sama dostane a hráč taky. A kde bylo dřív jen pár čísel a těžkopádné menu, je najednou tolik objektů, možností, lidí, vesnic, map, deníků, motylů a krajiny a kombinování a tvoření, že kdyby člověk neměl rád výpravy a dobrodružství (!), měl by mnohdy chuť se spíš vrhnout s kovářovou dcerou / chlapcem do postele, než jít lovit tu trpasličí vzácnou rudu, namrzlé bylinky, kůži ledního medvěda nebo odhalovat tajemství dračích kamenů. A v ten moment se objeví ona schovaná, krásná a důležitá hloubka a kouzlo – Skyrim je hluboký, jak chcete vy.

Alfou a omegou tedy může být hlavní příběh, nebo jen toulání se divočinou nebo obojí nebo něco jiného. Dobrodružství, nacházení zapomenutých svatyň nebo jeskyní, nalehání pradávna – tu funguje naplno a funguje správně. Podprahové cítění, že svět je světem je pro mě současnou moderní nádherností a důvodem k oslavě z každé maličkosti – kdejaký les, hora nebo obyčejná cesta evokuje vlastní příběhy, poklony k životu Tolkiena i vzpomínky na všechna ostatní fantasy, stmelená do severského poháru. Skyrim je nádherný. Hory, tundry a celkový pocit pulzuje a rezonuje bez prvoplánovitosti (!) a s touhou.

Skyrimem pak zní (a ne vždy - v jedné z největších knihoven je dokonce symbolické absolutní ticho) nádherná a vrcholná hudba; od Dovahkiina po noční seance s ženským chorálem a tóny, ze kterých mrazí po těle. Do toho nádherný a ozvučený svět, ledové šumení větru, sněhové bouře, déšť. Polární záře.

Jít nocí a lesem, sbírat borůvky a najednou uslyšet z dálky řev draka je obratem pro vyjádření toho, jak moc dobrá a pro mě důležitá hra Skyrim je – možnost vyblbnout se, hrát si na hrdinu z nordských legend, být kočkou, být temným elfem a nebo sledovat jak po bitvě s ledovým drakem přiběhne Jarl, ze svého vytepleného veledomu, a s otevřenou pusou nevěří, že vidí dragonborna (a všechno bez scriptů a díky náhodě), je ona na začátku zmiňovaná husí kůže. A je úplná.

Díky Bethesdo!