Končí jedna válka, jeden příběh a jedna subsérie, která mi změnila herní život. Call of Duty jsem totiž poznal díky prvnímu Modern Warfare jako někdo, kdo hrál akční FPS jen v nejdelší chvíli a loučím se jako někdo, kdo očekává podzimní období právě kvůli novému dílu téhle (dnes již zaslouženě kultovní) značky. A není lepšího pocitu než s údajem 5:55 na časoměřiči odehraného času přečíst "Objective complete" a cítit, že to stálo za to.

Příběhové nitky se totiž rozuzlily a dopletly a vyšponovaný adrenalin v poklidu klesnul. A můžu bilancovat pozitiva..a jen pozitiva. Na koncept interaktivního průvodce válkou slyším nadávky ze všech stran, ale zrovna mně tento systém vyhovuje dokonale. Není nad to přesně vědět, co a jak udělat (zákysy naštěstí znovu nereálné) a podle pokynů něco rozbít, otevřít, nechat vybouchnout nebo se zavěsit na lano.

MW3 funguje skvěle i na poli emocí. Přestože ve válce není pro jedince místo, jsou to právě Yuri, Price nebo Soap, kteří mi s každým výstřelem přirůstali zase víc k srdci a nejeden dějový zvrat mi tak dal po téhle stránce pěkně zabrat. A stránka atmosféry a střídání prostředí? Na jedničku s hvězdičkou. Evropské metropole v troskách, africké dusno zalezlé pod uniformu nebo pražští vojáci v plné polní (zdravíme Dobromila, Nikolu a Ctibora!) potěší smysly každého rozjetého hráče.

Zkrátka a dobře - ten šmak COD ze mě doteď nevyprchal. Pořád jsem v koutku duše uprostřed ponorky, na palubě letadla i ve společnosti rozežrané hyeny. A pořád mě ten prst na spoušti setsakramentsky svrbí.