Prvně by asi bylo dobré zmínit, co pro mě vlastně sága Deus Ex před tímto dílem znamenala. A popravdě neznamenala mnoho. Jedničku i dvojku jsem zkoušel hrát, ale nějak mě nechytly. Každopádně jsem to nechtěl vzdát a tak jsem trojku přecijen zkusil.
Od prvního spuštění mě potěšil post-moderní svět zkombinovaný s 3D akcí. Takovou kombinaci jsem dlouho nehrál a už minimálně to mě nalákalo. Každopádně bych řekl, že tvůrci trojku udělali vyčůraně aby se zalíbili každému. Hra totiž není už tolik hardcorová jako její předchozí dva díly. Ba naopak. Byly chvíle, kdy mě bavilo hrát vedlejší mise a loudat se mapami, ale naopak byly chvíle, kdy jsem na to vůbec neměl náladu a přiznám se...dokonce byly chvíle, kdy mě štval i samotný příběh.
Příběh si totiž zaslouží odstavec sám pro sebe. Když to řeknu na plnou hubu, nestojí za nic. Popravdě, poslední dobou v těch nových hrách mám problém, aby mě vůbec nějaký příběh chytl, každopádně tady tomu bych za příběh vysolil takovou průměrnou pětku (z deseti možných) a ještě by byl rád. Na to, jaký má v sobě potenciál, je absolutně nijaký, nezajímavý, často jsem se v něm ztrácel..a prostě. Kvůli příběhu jsem to vlastně ani nehrál. To už mě více zajímali příběhy lidí okolo. Co tu máme dál? Hru samotnou?
Ano, ta si z Deus Ex série vzala to nejlepší. Trošku mě ale mrzelo, že mě hra samotná do sebe nevpravila. Musel jsem to násilím udělat sám. Dám příklad například jednu z vedlejších misí. Musím jednoho chlápka donutit aby se přiznal k tomu, co provedl. Můžu to udělat buď jednoduše, a to tak, že za ním příjdu a prostě do něj budu hučet do té doby, dokud se nepřizná nebo budu chodit kolem jeho kanceláře a hledat důkazy, které by ho usvědčili. Hra samotná mě ale nedonutí hledat ty důkazy, dokud mě to samotného nenapadne, že to jde. Zjednodušeně. Proč to obcházet, když se můžu prostřílet...Takže i v tomhle jsem trošku ztrácel smysl otevřeného světa, který je vlastně dalším bodem hry. Svět jako takový je nádherně vykonstruovaný futurismus, který si pozornost zaslouží. Není úplně velký, ale také není úplně malý. Škoda jen, že pořád to vypadá stejně. Ať už jste v Detroitu, Japonsku nebo Singapuru. Každopádně onu pozornost si určitě zaslouží v porovnání s grafikou, která taktéž za pozornost stojí.
Co ale bylo tím největším důvodem, díky kterému jsem si hru užíval? Paradoxně hudba. Paradoxně proto, že málokdy mě ve hrách dokáže tak překvapit, jako překvapila právě v této hře. Chvílemi mi přišlo, jak kdybych poslouchal nový soundtrack k Tron: Legacy, kteří složili Daft Punk, což jen potvrzuje její kvality.
Na závěr tedy dodám, že Deus Ex si mě na zhruba dvacet čtyři hodin získal. Procházel jsem se futuristickým světem, poslouchal názory lidí, snažil se chovat správně, a to i v řízených dialozích a co je nejdůležitější, užíval jsem si to u jednoho z nejlepších herních soundtracků, co jsem kdy slyšel. Podtrženo a sečteno. Zklamaný jsem nebyl, ale nadšení ze mě také netřískalo.
Od prvního spuštění mě potěšil post-moderní svět zkombinovaný s 3D akcí. Takovou kombinaci jsem dlouho nehrál a už minimálně to mě nalákalo. Každopádně bych řekl, že tvůrci trojku udělali vyčůraně aby se zalíbili každému. Hra totiž není už tolik hardcorová jako její předchozí dva díly. Ba naopak. Byly chvíle, kdy mě bavilo hrát vedlejší mise a loudat se mapami, ale naopak byly chvíle, kdy jsem na to vůbec neměl náladu a přiznám se...dokonce byly chvíle, kdy mě štval i samotný příběh.
Příběh si totiž zaslouží odstavec sám pro sebe. Když to řeknu na plnou hubu, nestojí za nic. Popravdě, poslední dobou v těch nových hrách mám problém, aby mě vůbec nějaký příběh chytl, každopádně tady tomu bych za příběh vysolil takovou průměrnou pětku (z deseti možných) a ještě by byl rád. Na to, jaký má v sobě potenciál, je absolutně nijaký, nezajímavý, často jsem se v něm ztrácel..a prostě. Kvůli příběhu jsem to vlastně ani nehrál. To už mě více zajímali příběhy lidí okolo. Co tu máme dál? Hru samotnou?
Ano, ta si z Deus Ex série vzala to nejlepší. Trošku mě ale mrzelo, že mě hra samotná do sebe nevpravila. Musel jsem to násilím udělat sám. Dám příklad například jednu z vedlejších misí. Musím jednoho chlápka donutit aby se přiznal k tomu, co provedl. Můžu to udělat buď jednoduše, a to tak, že za ním příjdu a prostě do něj budu hučet do té doby, dokud se nepřizná nebo budu chodit kolem jeho kanceláře a hledat důkazy, které by ho usvědčili. Hra samotná mě ale nedonutí hledat ty důkazy, dokud mě to samotného nenapadne, že to jde. Zjednodušeně. Proč to obcházet, když se můžu prostřílet...Takže i v tomhle jsem trošku ztrácel smysl otevřeného světa, který je vlastně dalším bodem hry. Svět jako takový je nádherně vykonstruovaný futurismus, který si pozornost zaslouží. Není úplně velký, ale také není úplně malý. Škoda jen, že pořád to vypadá stejně. Ať už jste v Detroitu, Japonsku nebo Singapuru. Každopádně onu pozornost si určitě zaslouží v porovnání s grafikou, která taktéž za pozornost stojí.
Co ale bylo tím největším důvodem, díky kterému jsem si hru užíval? Paradoxně hudba. Paradoxně proto, že málokdy mě ve hrách dokáže tak překvapit, jako překvapila právě v této hře. Chvílemi mi přišlo, jak kdybych poslouchal nový soundtrack k Tron: Legacy, kteří složili Daft Punk, což jen potvrzuje její kvality.
Na závěr tedy dodám, že Deus Ex si mě na zhruba dvacet čtyři hodin získal. Procházel jsem se futuristickým světem, poslouchal názory lidí, snažil se chovat správně, a to i v řízených dialozích a co je nejdůležitější, užíval jsem si to u jednoho z nejlepších herních soundtracků, co jsem kdy slyšel. Podtrženo a sečteno. Zklamaný jsem nebyl, ale nadšení ze mě také netřískalo.
Four Last Things
Pro: HUDBA, futuristická atmosféra, grafika, design jednotlivých měst, videa + fantastický závěr, který stojí za zamyšlení
Proti: Tak trošku příběh, od kterého bych očekával o dost víc, stereotypní nepřátelé, slabá umělá inteligence