Nemám příliš v oblibě obyčejné válečné střílečky, proto první díl ze série Call of Duty byl také na dlouhou dobu poslední, který jsem hrál. Vzrůstajícímu fenoménu CODka jsem tak byl ušetřen. Až nedávno jsem si řekl, že je potřeba to změnit.
Musím říct, že celková debilita předčila i ta nejhorší očekávání a opravdu nevím, jestli se něčemu takovému ještě dá říkat střílečka. Spíš je to interaktivní film, protože zapojení hráče do hry je minimální. A jak jsem zjistil, tak po nepřátelích ani není potřeba střílet. Dřív nebo později je totiž zastřelí velmi „užiteční“ parťáci. Během první mise na lodi jsou sice nepřátelé rozmístěni za každým rohem, ale ve skutečnosti není potřeba vystřelit ani kulku. Kolem protivníků pobíhající spolubojovníci je za pár vteřin stejně pobijou. Stačí se jen dívat. V dalších misích se toho moc nemění.
U stříleček chci být já tím, kdo střílí. Potřebuji cítit, že kulka, která zabila nepřítele vzešla z mé zbraně. Mít za zadkem parťáky pletoucí se neustále pod nohy považuji za hodně špatný nápad. Ještě horší jsou pak situace, kdy zaměřeného nepřítele předtím než zmáčknu spoušť sejme parťák. To bych ho pak nejradši zastřelil taky. Přátelský oheň však povolen není, hra končí… Potěšení ze střílení se tak rázem mění v silnou frustraci.
Follow me, roger that, take cover, enemy on sight, cover me, fire in the hole…pěkně se na to dívá, ale když jsem se na chvíli ve válečné vřavě zastavil a viděl, že hra se vlastně hraje sama, tak jsem si položil otázku - k čemu tady vlastně jsem? Je hráč v celém tom povrchním divadle potřeba jen k tomu, aby přišel na určené místo a spustil skript?! Střílet se sice dá, ale jak jsem zmínil výše, tak takovéto „střílení“ mě tedy rozhodně nebaví.
Zmatený příběh, linearita a skripty by mi ani tak nevadily. Ale nulový pocit z dobře odvedené krvavé práce se odpustit nedá. Mise představující rozmazanou černobílou blitku byla pro mě také poslední. Pak jsem to vzdal. Děs a hrůza. A to jsem ještě nezmínil naprostou demenci nepřátel. Co se dá odpustit u zombíků a příšer všeho druhu lze jen těžko tolerovat u protivníků lidských. A u hry, která má být vzorem moderní AAA střílečky už vůbec ne. Skoro jsem si připadal jak u nějaké horkou jehlou šité budžetovky.
Musím říct, že celková debilita předčila i ta nejhorší očekávání a opravdu nevím, jestli se něčemu takovému ještě dá říkat střílečka. Spíš je to interaktivní film, protože zapojení hráče do hry je minimální. A jak jsem zjistil, tak po nepřátelích ani není potřeba střílet. Dřív nebo později je totiž zastřelí velmi „užiteční“ parťáci. Během první mise na lodi jsou sice nepřátelé rozmístěni za každým rohem, ale ve skutečnosti není potřeba vystřelit ani kulku. Kolem protivníků pobíhající spolubojovníci je za pár vteřin stejně pobijou. Stačí se jen dívat. V dalších misích se toho moc nemění.
U stříleček chci být já tím, kdo střílí. Potřebuji cítit, že kulka, která zabila nepřítele vzešla z mé zbraně. Mít za zadkem parťáky pletoucí se neustále pod nohy považuji za hodně špatný nápad. Ještě horší jsou pak situace, kdy zaměřeného nepřítele předtím než zmáčknu spoušť sejme parťák. To bych ho pak nejradši zastřelil taky. Přátelský oheň však povolen není, hra končí… Potěšení ze střílení se tak rázem mění v silnou frustraci.
Follow me, roger that, take cover, enemy on sight, cover me, fire in the hole…pěkně se na to dívá, ale když jsem se na chvíli ve válečné vřavě zastavil a viděl, že hra se vlastně hraje sama, tak jsem si položil otázku - k čemu tady vlastně jsem? Je hráč v celém tom povrchním divadle potřeba jen k tomu, aby přišel na určené místo a spustil skript?! Střílet se sice dá, ale jak jsem zmínil výše, tak takovéto „střílení“ mě tedy rozhodně nebaví.
Zmatený příběh, linearita a skripty by mi ani tak nevadily. Ale nulový pocit z dobře odvedené krvavé práce se odpustit nedá. Mise představující rozmazanou černobílou blitku byla pro mě také poslední. Pak jsem to vzdal. Děs a hrůza. A to jsem ještě nezmínil naprostou demenci nepřátel. Co se dá odpustit u zombíků a příšer všeho druhu lze jen těžko tolerovat u protivníků lidských. A u hry, která má být vzorem moderní AAA střílečky už vůbec ne. Skoro jsem si připadal jak u nějaké horkou jehlou šité budžetovky.
Sea of Stars