Nemám rád škatulkování, ale dnes si to neodpustím. Dle nahlížení na výsledné dílo lze hráče L. A. Noire rozdělit do tří skupin. První chápe L. A. Noire jen na zcela základní rovině – na poli kvalitních 20 hodin se rýsuje příběh boje dobra se zlem ve slušivých Los Angeles 40. let. Tato logika každého dobrého hráče předurčuje chopit se detektivova těla, pohybovat se mezi texturami a překonávat překážky, zejména v podobě ukončování lidských životů. Druhá skupina odlupuje povrchovou vrstvu a nalézá lahůdkové narativní a atmosférické detaily, zatímco ustálené „jdi a jednej“ ustupuje do pozadí. Třetí, domnívám se, že správná cesta, spočívá v hledání spojitostí mezi těmito fragmenty, a stejně jako náš Cole, si je skládá do mozaiky, na jejímž konci je komplexní, uvědomělý a přesný autorský záměr.
L. A. Noire nebere místo a čas jen jako kulisu pro vizuální potěšení hráčova oka. Jakkoliv je Los Angeles úchvatné, zajisté nedostálo všem těm přáním o živém světě. Příklad: Kulisy Griffithovy Intolerance byly zbourány v roce 1919. Palmy na ulicích Los Angeles ve 40. letech velikostí nepřerostly člověka. Spousta písní se pro potřeby vrátila zpátky v čase.
Nejtvrději to odnesla doprava, auta se pohybují jako by byla ze sirek, zato plechy mají z nezničitelného titánu. Před sirénami se uhýbá zásadně do pomalejšího pruhu, třebaže byste do sebe měli stokilometrovou rychlostí narazit (zpětná zrcátka tu nebyla v ceně). Mimo fenomenální mimiky nepřekvapí ani neohromí z grafického hlediska zhola nic. A není to vůbec rušivé či nepříjemné. Dokáži si L. A. Noire představit ve vývoji v prvních letech třetího tisíciletí. Bylo by nutno překopat celý systém výslechů, ale s obdobným nasazením by tenhle materiál těžko utrpěl. Snažím se vyjádřit, že tvůrci evidentně chápou dobu 40. let na mnohem rafinovanější úrovni, než jak nám je ukazují klasické noirovky, zejména ty „originální“ a (podřadná) vizualita by to nemohla změnit.
Máme tu poválečné trauma ničící celé generace. Ženy jsou po třech letech bez manželů pro dosud maskulinní Spojené státy nová společensky nebezpečná hrozba. Obojí se pojí v postavě femme fatale Elsy – atraktivní barové zpěvačky, přistěhovalkyně ze zaniklého nacistického Německa. Nelze jí nenařknout z toho, že stojí na počátku všech Coleových osobních i pracovních potíží. Můžeme dát k dobru její obětavost a smysl pro spravedlnost, ale jak všichni víme, byla to Eva, co utrhla jablko a je to i Elsa, co v titulcích zpívá výmluvné „Baby, you know i am guilty.“ + je to jemná neohrabaná žena, co jako jediná dokáže poranit jinak neprůstřelného Jacka Kelsa ++ Mé tvrzení také podpírá přítomnost citátu z Nového zákonu Efezským 5, který si vrah nechal jako suvenýr – „V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým pánům, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům.“ V ženě žije ďáblův odkaz.
Poválečná nedůvěra ve stát a vládní moc se promítá do L. A. Noire hned v několika případech. Za dohledu Hooverovy FBI, pár let před vypuknutím Mccarthismu, tráví Cole Phelps své nejkomplikovanější případy po knihovnách, na úřadech a v kancelářích papalášů s politickými konexemi. Největší výzvu pak připravuje záporák, který jakoby z oka vypadl Noahu Crossovi z nesmrtelné klasiky Chinatown, navíc s ním sdílí i ideály a náturu.
Přítomnost dětí a přece jejich absolutní nedostatek v žánrově spřízněných filmech hra kompenzuje zvláštním způsobem – objevují se pouze ve znepokojujících momentech, nejčastěji jsou do zločinu zapleteni nebo je na nich rovnou páchán (dvanáctileté a patnáctileté dívky jsou zneužívány, jsou tu svraštělá spálená dětská těla a Coleovy děti nejsou pro jistotu vidět vůbec).
Ale L. A. Noire není jen kouzlení nad zašlou dobou. L. A. Noire je především příběh o odpuštění a ztracených duších v Městě andělů. Všechny cesty nakonec vedou k typicky cynickému, ale pro rozdrásaná srdce postav uspokojivému konci (evidentní inspirace „kanálovou honičkou“ z Třetího muže). A jenom díky společnému motivu odpuštění a působivým válečným flashbackům drží ty jednotlivosti pohromadě (schématické rozdělení na pět oddělení bez výraznějšího pojítka řadím k těm málu slabin).
Veledílo a stohy noirových hollywoodských pouček dohromady, které, bohužel, zůstanou bez znalosti jistých pravidel nepochopeny.
L. A. Noire nebere místo a čas jen jako kulisu pro vizuální potěšení hráčova oka. Jakkoliv je Los Angeles úchvatné, zajisté nedostálo všem těm přáním o živém světě. Příklad: Kulisy Griffithovy Intolerance byly zbourány v roce 1919. Palmy na ulicích Los Angeles ve 40. letech velikostí nepřerostly člověka. Spousta písní se pro potřeby vrátila zpátky v čase.
Nejtvrději to odnesla doprava, auta se pohybují jako by byla ze sirek, zato plechy mají z nezničitelného titánu. Před sirénami se uhýbá zásadně do pomalejšího pruhu, třebaže byste do sebe měli stokilometrovou rychlostí narazit (zpětná zrcátka tu nebyla v ceně). Mimo fenomenální mimiky nepřekvapí ani neohromí z grafického hlediska zhola nic. A není to vůbec rušivé či nepříjemné. Dokáži si L. A. Noire představit ve vývoji v prvních letech třetího tisíciletí. Bylo by nutno překopat celý systém výslechů, ale s obdobným nasazením by tenhle materiál těžko utrpěl. Snažím se vyjádřit, že tvůrci evidentně chápou dobu 40. let na mnohem rafinovanější úrovni, než jak nám je ukazují klasické noirovky, zejména ty „originální“ a (podřadná) vizualita by to nemohla změnit.
Máme tu poválečné trauma ničící celé generace. Ženy jsou po třech letech bez manželů pro dosud maskulinní Spojené státy nová společensky nebezpečná hrozba. Obojí se pojí v postavě femme fatale Elsy – atraktivní barové zpěvačky, přistěhovalkyně ze zaniklého nacistického Německa. Nelze jí nenařknout z toho, že stojí na počátku všech Coleových osobních i pracovních potíží. Můžeme dát k dobru její obětavost a smysl pro spravedlnost, ale jak všichni víme, byla to Eva, co utrhla jablko a je to i Elsa, co v titulcích zpívá výmluvné „Baby, you know i am guilty.“ + je to jemná neohrabaná žena, co jako jediná dokáže poranit jinak neprůstřelného Jacka Kelsa ++ Mé tvrzení také podpírá přítomnost citátu z Nového zákonu Efezským 5, který si vrah nechal jako suvenýr – „V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým pánům, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům.“ V ženě žije ďáblův odkaz.
Poválečná nedůvěra ve stát a vládní moc se promítá do L. A. Noire hned v několika případech. Za dohledu Hooverovy FBI, pár let před vypuknutím Mccarthismu, tráví Cole Phelps své nejkomplikovanější případy po knihovnách, na úřadech a v kancelářích papalášů s politickými konexemi. Největší výzvu pak připravuje záporák, který jakoby z oka vypadl Noahu Crossovi z nesmrtelné klasiky Chinatown, navíc s ním sdílí i ideály a náturu.
Přítomnost dětí a přece jejich absolutní nedostatek v žánrově spřízněných filmech hra kompenzuje zvláštním způsobem – objevují se pouze ve znepokojujících momentech, nejčastěji jsou do zločinu zapleteni nebo je na nich rovnou páchán (dvanáctileté a patnáctileté dívky jsou zneužívány, jsou tu svraštělá spálená dětská těla a Coleovy děti nejsou pro jistotu vidět vůbec).
Ale L. A. Noire není jen kouzlení nad zašlou dobou. L. A. Noire je především příběh o odpuštění a ztracených duších v Městě andělů. Všechny cesty nakonec vedou k typicky cynickému, ale pro rozdrásaná srdce postav uspokojivému konci (evidentní inspirace „kanálovou honičkou“ z Třetího muže). A jenom díky společnému motivu odpuštění a působivým válečným flashbackům drží ty jednotlivosti pohromadě (schématické rozdělení na pět oddělení bez výraznějšího pojítka řadím k těm málu slabin).
Veledílo a stohy noirových hollywoodských pouček dohromady, které, bohužel, zůstanou bez znalosti jistých pravidel nepochopeny.
Inscryption