Xanathare, ty bulvo prašivá, s tebou mám nějaký nevyřízený účty, že jo? Tak s takovým odhodláním jsem se, po více jak deseti letech, znovu pustil do hraní Eye of the Beholder. A musím uznat, nebylo to vůbec marné. Hra svižně odsýpala a přes všechny ty hádanky, spínače a mechanismy mi přišla poměrně jednoduchá a bezzákysová (proti náročné dvojce určitě). Nebo jsem prostě měl jen štěstí? Nééé, tím to nebude, vždyť jsem nenašel králičí tlapičku.

Na dungeonech mi vyhovuje, když hráče odměňují za poctivé prošmejdění mapy, což na EotB sedí přesně, slušné množství tajných místností a nepovinných puzzlů často bohatě přispělo do mého inventáře. Průzkumnický element je okořeněn o nutnost kreslit si mapy na čtverečkovaný papír, neboť chybí automapování. Oceňuju, že se mě hra pokoušela zabít hned několika způsoby, lítému bestiáři zdatně sekundují pasti a neúprosný hlad, jenže se nemůžu zbavit dojmu, že k pořádné atmosféře ji cosi chybělo.

Další věc, co mně né úplně sedla, jsou pravidla Dungeons and Dragons. Vím, vím, teď si říkám o fireball za 10d6, ale uznejte, není to ideální systém pro hru založenou na realtimových bojích, nejčastěji tváří v tvář. A k tomu neskutečně pomalé léčení při odpočinku (hrál jsem bez klerika, tak si za to můžu z části sám). A poslední výtka směruje do menu hry, kde se průběh hry může ukládat pouze do jediného slotu a je tak nutné průběžně zálohovat soubor ve Windows.

A grafika? Ta mi navzdory své plnoletosti vyhovovala, na podzemí docela světlá (fakt by mě zajímalo, čím si pod Waterdeepem svítí - pochodně jsem nikde neviděl), nicméně přijemně přehledná. Určitě nadprůměr.


PS: Pokud vás děsí použití domácích kartografických pomůcek (čtverečkovaný papír, tužka a pryž), můžete sáhnout po Amiga verzi s automapou.