Tento komentář obsahuje spoiler závěru Sapkowského pentalogie, neboť na něj hra navazuje a prozrazuje jej rovněž.
První problém, který se hrou Zaklínač mám, je, že ani po letech nevidím jiný než komerční smysl, proč ve výsledné podobě vůbec existuje - jakožto dílo navazující na literární předlohu ošklivě selhává, jako tolikrát omílané revolučně drsné a dospělé RPG rovněž; výsledkem autorů je "jen" jedno z nejpřeceňovanějších RPG všech dob, vděčící za svou popularitu výtečnému a uvěřitelnému settingu v oposici vůči západním fantasy výtvorům, krásné grafice a... neschopnosti či nechuti širší hráčské obce kriticky nahlížet na byť jen trochu komplikovanější herní design a nelogičnosti v něm.
Pročež ani nikoho neobtěžuje, že většina seriósně tvářících se dialogů a dilemat jsou docela slaboduché přepjaté kecy, které by v reálu nebyl problém lakonicky utínat - což nakonec k mé hořké úlevě dělá i sám Geralt, když s "kecy, prdy, beďary" na rtech odráží veškerou diplomacii hlavního záporáka. O rok starší klišoidní Neverwinter Nights 2 kvalitou textů Zaklínače zadupává do země a zároveň nabízí skvělé možnosti role-playe. Dokonce není nutno několikrát znovu začínat rozhovor, jen abyste se po automatickém "sbohem" mohli zeptat na další téma!
Hrát za Geralta z Rivie, postavu natolik vyprofilovanou, že ji Sapkowski již k smrti otráven nechal chcípnout při pogromu, znamená vybírat ze dvou tří dialogových možností tu jeho (šeptem: vždy je to ta nejméně stupidní a lehkovážná). Ale ničeho se nebojte, můžete si Geralta vychovat od nuly nově, protože autoři si řekli:
"Tak když jsme ho nechali vstát z mrtvých, bude mít i AMNÉSII a jednoduše nedáme hráči možnost ptát se Geraltových známých kdo je a kdo pro něj co znamená, takže můžeme vynechat, co se nám nehodí do krámu. A hle - máme výjimečně charismatickýho hrdinu, kterýmu lze srát do prázdný makovice questy (ostatně co taky jinýho dělat, když zapomenete na osudovou lásku, máte dva meče a vyprdne vás nebe, že)."
Tvůrci mají až takovou drzost, že se zpočátku tváří, jako by vysvětlení později padnout mělo. A pak vám konečně prozradí: "Vpohó, kašli na tó, udělej si novou osobnost."
Může se to ode mě zdát jako zbytečné rýpání, ale mně vážně vadí takovéto narušování konzistence a uvěřitelnosti obrazu světa, který mám od dávného přečtení v hlavě; jakkoliv Sapkowského universum není žádnou tolkienovsky propracovanou maniakální úchylárnou a samo to polské zvíře dopustilo se mnoha zločinů na čtenářích. Beru to na vědomí o to víc, že se hra k předloze častými odkazy hlásí. Na mnohých místech žel úplně bez citu pro střídmost, případně jako násilná úlitba fandům s rušivým dojmem, viz. Toruviel, Bílá Rayla, dítě - Zřídlo, Magistr aka Profesor z knižní pentalogie, postava Sigfrieda očividně inspirována zaklínačovým přátelstvím s Reynartem etc.
Hlavní příběh je od začátku do konce strašný, závěr jedné linie zůstává pouze naznačený, protože je to příliš velká fantasmagorie, a popravdě nerozumím, proč členové Salamandry vypadají jako houbaři a popálení punkeři, ani proč obrněnci nosí tak zhovadilý armor set. :) Rýpání nebere konce, že.
Nejrozporuplnější pocity mám ze soubojového systému, který tu Hamster někde výstižně nazval "á la guitar hero". Chvílemi bavil, ke konci už s tou desítkou úderů za vteřinu a odčítáním stovek HP působil absurdně a nudil.
Co se mi na Zaklínači zamlouvá, je především atmosféra, design některých monster (jen jsou jejich počty samozřejmě nechutně předimensované, tolik utopenců neplave ani v Huang He), už zmíněná grafika, nádherně žijící svět, polský dabing (být to na mně, tak si tu holčičku ze břehu adoptuju), sympaťák král Foltest, milá intermezza v podobě chlastaček s přáteli a hlavně - parádní čtvrtá kapitola, která je v určitých chvílích kvalitativně tak vysoko, až jsem si skoro myslel, že hraju jinou hru.
První problém, který se hrou Zaklínač mám, je, že ani po letech nevidím jiný než komerční smysl, proč ve výsledné podobě vůbec existuje - jakožto dílo navazující na literární předlohu ošklivě selhává, jako tolikrát omílané revolučně drsné a dospělé RPG rovněž; výsledkem autorů je "jen" jedno z nejpřeceňovanějších RPG všech dob, vděčící za svou popularitu výtečnému a uvěřitelnému settingu v oposici vůči západním fantasy výtvorům, krásné grafice a... neschopnosti či nechuti širší hráčské obce kriticky nahlížet na byť jen trochu komplikovanější herní design a nelogičnosti v něm.
Pročež ani nikoho neobtěžuje, že většina seriósně tvářících se dialogů a dilemat jsou docela slaboduché přepjaté kecy, které by v reálu nebyl problém lakonicky utínat - což nakonec k mé hořké úlevě dělá i sám Geralt, když s "kecy, prdy, beďary" na rtech odráží veškerou diplomacii hlavního záporáka. O rok starší klišoidní Neverwinter Nights 2 kvalitou textů Zaklínače zadupává do země a zároveň nabízí skvělé možnosti role-playe. Dokonce není nutno několikrát znovu začínat rozhovor, jen abyste se po automatickém "sbohem" mohli zeptat na další téma!
Hrát za Geralta z Rivie, postavu natolik vyprofilovanou, že ji Sapkowski již k smrti otráven nechal chcípnout při pogromu, znamená vybírat ze dvou tří dialogových možností tu jeho (šeptem: vždy je to ta nejméně stupidní a lehkovážná). Ale ničeho se nebojte, můžete si Geralta vychovat od nuly nově, protože autoři si řekli:
"Tak když jsme ho nechali vstát z mrtvých, bude mít i AMNÉSII a jednoduše nedáme hráči možnost ptát se Geraltových známých kdo je a kdo pro něj co znamená, takže můžeme vynechat, co se nám nehodí do krámu. A hle - máme výjimečně charismatickýho hrdinu, kterýmu lze srát do prázdný makovice questy (ostatně co taky jinýho dělat, když zapomenete na osudovou lásku, máte dva meče a vyprdne vás nebe, že)."
Tvůrci mají až takovou drzost, že se zpočátku tváří, jako by vysvětlení později padnout mělo. A pak vám konečně prozradí: "Vpohó, kašli na tó, udělej si novou osobnost."
Může se to ode mě zdát jako zbytečné rýpání, ale mně vážně vadí takovéto narušování konzistence a uvěřitelnosti obrazu světa, který mám od dávného přečtení v hlavě; jakkoliv Sapkowského universum není žádnou tolkienovsky propracovanou maniakální úchylárnou a samo to polské zvíře dopustilo se mnoha zločinů na čtenářích. Beru to na vědomí o to víc, že se hra k předloze častými odkazy hlásí. Na mnohých místech žel úplně bez citu pro střídmost, případně jako násilná úlitba fandům s rušivým dojmem, viz. Toruviel, Bílá Rayla, dítě - Zřídlo, Magistr aka Profesor z knižní pentalogie, postava Sigfrieda očividně inspirována zaklínačovým přátelstvím s Reynartem etc.
Hlavní příběh je od začátku do konce strašný, závěr jedné linie zůstává pouze naznačený, protože je to příliš velká fantasmagorie, a popravdě nerozumím, proč členové Salamandry vypadají jako houbaři a popálení punkeři, ani proč obrněnci nosí tak zhovadilý armor set. :) Rýpání nebere konce, že.
Nejrozporuplnější pocity mám ze soubojového systému, který tu Hamster někde výstižně nazval "á la guitar hero". Chvílemi bavil, ke konci už s tou desítkou úderů za vteřinu a odčítáním stovek HP působil absurdně a nudil.
Co se mi na Zaklínači zamlouvá, je především atmosféra, design některých monster (jen jsou jejich počty samozřejmě nechutně předimensované, tolik utopenců neplave ani v Huang He), už zmíněná grafika, nádherně žijící svět, polský dabing (být to na mně, tak si tu holčičku ze břehu adoptuju), sympaťák král Foltest, milá intermezza v podobě chlastaček s přáteli a hlavně - parádní čtvrtá kapitola, která je v určitých chvílích kvalitativně tak vysoko, až jsem si skoro myslel, že hraju jinou hru.
