Samotný koncept Alenky a jeho potenciál považuji za báječný. Svět pokroucené psyché dívky vyrovnávající se s traumatem, cesta k příčetnosti, dětská fantazie, to vše jsou ideální prostředky pro dílo, které může ve své nepřirozenosti vyděsit i mezi slunečními paprsky a veselými barvami.

První díl pro mě tvořila hlavně atmosféra, jež mě jako chlapce chytila takříkajíc za srdíčko a neskončil jsem, dokud jsem Alence nepomohl její Wonderland vyrvat ze spárů zla, avšak i přes toto subjektivní pouto a několik bezmála geniálních pasáží nemohu říct, že by využil nabízející se šance být něčím víc než prostou a hratelnostně nepříliš zajímavou 3rd person akcí kombinovanou s plošinovkou. Psal se koneckonců teprve rok 2000.

Druhý díl potenciál Alenčiny psychiky a dopad zážitku na ni již rozpracoval (samozřejmě to není žádnej velkej frojd), před každou kapitolou se s ní podíváme i do reality, jenže - takřka postrádá děsivost a především melancholickou atmosféru jedničky. Horší soundtrack dělá divy a ničemu nepřidává ani už výhradně plošinovkový - hop hop hop, mačk, hop hop, mačk, hop, design lokací, jenž nikdy nepůsobí jako kompaktní, fungující svět.

Přitom je na hře vidět neskutečná práce (EA ji dělali šikmoočky); stačil úvod v dobovém Londýně a rozparovačském Whitechapelu s těmi božskými tmavými cihlovými domy a kouřícími komíny a já chtěl pět ódy na designéry pro jejich perfekcionismus a estetické cítění. Snad příště.