V poslední době sice nemám moc nakomentáře čas, ani chuť, ale k L.A. Noire už jsem chvíli chtěl něco napsat.
Na jednu stranu se totiž sice jendá o hru, která přináší do adventurního žánru zajímavé, originální prvky, na druhou stranu je LA noire v mnoha směrech domrvené.
Už v úvodu mě zaujal systém hledání stop: Nejen místo činu ručně prohledáváte, hledáte podezřeé předměty a jiné stopy. Některé důležité stopy můžete přehlédnout, řada předmětů na místě činu nemá hlubší význam. Zvídavější jedinci můžou najít kritický důkazní materiál třeba návštěvou nedaleké postranní uličky. Awesome.
Jenže. Všechny případy se odehrávají stejně: Přijeď na místo činu, najdi stopy, prokecni zainteresované osoby. Přejeď na další relevantní místo, opakuj. Sem tam honička s podezřelým. Až dojdou osoby a relevantní místa, někoho zabásni. Ta-dá, případ splněn, jde se na další.
Výslech osob má svou vlastní katastrofu ála Alpha Protocol- totiž nikdy nevíte, co se pod volbou truth/doubt/lie skrývá. Vidím mezeru ve výpovědi a chci ji doplnit. Zvolím "doubt", v očekávání něčeho ve stylu "a jste si jistá, že blablabla protože mi tu nesedí blabla...". Namísto toho hlavní hrdina začne na dotyčnou slečnu řvát, obviňovat ji ze lži, ona se rozbřečí, nasere a přestane se se mnou bavit. Tohle se děje celkem běžně.
U možnosti "lie" pro změnu člověk potřebuje nějaký důkaz, kterým svoje obvinění ze lži podpoří. Zde se projevuje žánr definující adventurní neduh - autor to zamýšlel jinak, takže tvůj důkaz ve skutečnosti důkaz není. Na rozdíl od klasických point-n-click adventur, kde se prostě jen nedostanete dál a zkusíte něco jiného, tady se hra dál posune, jen si tím zkurvíte postup.
Na hru, která se snaží tvářit docela realisticky a seriózně, se věci dost často podřizují hernímu gameplayi a tak tu chodíte bludištěm částěčně neviditelných plošinek, onde sledujete naprosto absurdní stopu z krve, onde dostanete jen tak pro prdel do ruky plamenomet, protože asi proč ne. "A Cole Phelbsi, sestavte nám správně tady ty tři trubičky, ať víte, jak došlo k požáru. Já už to sice vím, mohl bych vám to hned těď říct, ale stejně chci, abyste si na to přišel sám. Ale pospěště si, tam venku běhá žhář a vy si tady hrajete s trubičkama."
Postavy na jednu stranu mají velmi přirozenou mimiku, na stranu druhou jak je přirozená, tak ji ani nevnímám. Co taky nevnímám, jsou rozdíly mezi většinou postav, protože s každým případem na vás hra vyplivne tak 3-9 panáků, kteří vám jednoduše budou splývat a jména nebudou nic znamenat. Mezi hlavníma psotavama je pak sakra problém najít sympaťáka - většina, včetně hlavního hrdiny Colea je badnou samolibých kreténů ála Rath a v rámci příběhu tak nějak nebylo s kým se sžívat, snad kolega od požárů byl celkem symaptický loser.
Příběh vůbec stojí za starou belu, i když věřím, že na papíře vypadal dobře a nejspíš by z toho byl slušný film nebo knížka. Pravdou ale je, že linka, která se táhne celou hrou od začátku do konce, je většinu času zatlačená do pozadí jinýma (třebáže vzdáleně souvisejícíma) událostma a když sem tam někde vykoukne, tak jen proto, aby vám mohla až téměř do konce motat hlavu, protože v momentě, kdy se objeví, se ji nikdo věnovat nebude.
Nejvíc mě ale na příběhu a vůbec gameplayi nasral fakt, že hra vás celkem dlouho nechává zatýkat za vraždy lidi, kteří je nespáchali. A pokaždé vás za to šéf oddělení chválí, i když často nemáte jediný přímý důkaz a u soudu by z toho musela dotyčné vysekat i moje mrtvá babička. Po nějaké době, když už je tohle zatýkání vyloženě trapné, vám konečně hra natvrdo odhalí, jak to doopravdy bylo. Hra z Vás jednoduše udělá vola. Jenže jste nikdy ani neměli příležitost příležitost jím nebýt - Epic Fail Colea Phelbse je natvrdo zapuštěný do příběhu a je jedno, jak moc se budete snažit mu předejít. Kdyby alespoň nebyl už předem tak očividný - že se děje výše zmíněné musí být každému předem dávno jasné, ale hra Vás tím prostě bude odhodlaně vláčet dál, dokud ve scénáři nedojde čas na Odhalení. Tenhle přístup "teď budeš dělat tohle svinstvo, ale budeš se tvářit, že o tom jako nevíš, protože jinak tě nepustíme dál" mě na celé hře vadil s přehledem nejvíc.
Nicméně i jinak je příběh celkem zmatený, nesouvislý, žalostně nezajímavý a osud zúčastněných postav mi byl během hraní i v závěru těžce u řiti.
L.A. Noire stojí za to si zahrát pro jeho originální přístup k adventurnímu žánru a ten je také tím, co tuhle hru drží většinu času vysoko nad průměrem. Jinak je to ale (ani ne tak blbá, jako) žalostně hloupá hra a pokud bude mít nějaké následovníky, doufám, že odvedou mnohem lepší práci. Ostatně obří L.A. tu v podstatě ani meuselo být.
Na jednu stranu se totiž sice jendá o hru, která přináší do adventurního žánru zajímavé, originální prvky, na druhou stranu je LA noire v mnoha směrech domrvené.
Už v úvodu mě zaujal systém hledání stop: Nejen místo činu ručně prohledáváte, hledáte podezřeé předměty a jiné stopy. Některé důležité stopy můžete přehlédnout, řada předmětů na místě činu nemá hlubší význam. Zvídavější jedinci můžou najít kritický důkazní materiál třeba návštěvou nedaleké postranní uličky. Awesome.
Jenže. Všechny případy se odehrávají stejně: Přijeď na místo činu, najdi stopy, prokecni zainteresované osoby. Přejeď na další relevantní místo, opakuj. Sem tam honička s podezřelým. Až dojdou osoby a relevantní místa, někoho zabásni. Ta-dá, případ splněn, jde se na další.
Výslech osob má svou vlastní katastrofu ála Alpha Protocol- totiž nikdy nevíte, co se pod volbou truth/doubt/lie skrývá. Vidím mezeru ve výpovědi a chci ji doplnit. Zvolím "doubt", v očekávání něčeho ve stylu "a jste si jistá, že blablabla protože mi tu nesedí blabla...". Namísto toho hlavní hrdina začne na dotyčnou slečnu řvát, obviňovat ji ze lži, ona se rozbřečí, nasere a přestane se se mnou bavit. Tohle se děje celkem běžně.
U možnosti "lie" pro změnu člověk potřebuje nějaký důkaz, kterým svoje obvinění ze lži podpoří. Zde se projevuje žánr definující adventurní neduh - autor to zamýšlel jinak, takže tvůj důkaz ve skutečnosti důkaz není. Na rozdíl od klasických point-n-click adventur, kde se prostě jen nedostanete dál a zkusíte něco jiného, tady se hra dál posune, jen si tím zkurvíte postup.
Na hru, která se snaží tvářit docela realisticky a seriózně, se věci dost často podřizují hernímu gameplayi a tak tu chodíte bludištěm částěčně neviditelných plošinek, onde sledujete naprosto absurdní stopu z krve, onde dostanete jen tak pro prdel do ruky plamenomet, protože asi proč ne. "A Cole Phelbsi, sestavte nám správně tady ty tři trubičky, ať víte, jak došlo k požáru. Já už to sice vím, mohl bych vám to hned těď říct, ale stejně chci, abyste si na to přišel sám. Ale pospěště si, tam venku běhá žhář a vy si tady hrajete s trubičkama."
Postavy na jednu stranu mají velmi přirozenou mimiku, na stranu druhou jak je přirozená, tak ji ani nevnímám. Co taky nevnímám, jsou rozdíly mezi většinou postav, protože s každým případem na vás hra vyplivne tak 3-9 panáků, kteří vám jednoduše budou splývat a jména nebudou nic znamenat. Mezi hlavníma psotavama je pak sakra problém najít sympaťáka - většina, včetně hlavního hrdiny Colea je badnou samolibých kreténů ála Rath a v rámci příběhu tak nějak nebylo s kým se sžívat, snad kolega od požárů byl celkem symaptický loser.
Příběh vůbec stojí za starou belu, i když věřím, že na papíře vypadal dobře a nejspíš by z toho byl slušný film nebo knížka. Pravdou ale je, že linka, která se táhne celou hrou od začátku do konce, je většinu času zatlačená do pozadí jinýma (třebáže vzdáleně souvisejícíma) událostma a když sem tam někde vykoukne, tak jen proto, aby vám mohla až téměř do konce motat hlavu, protože v momentě, kdy se objeví, se ji nikdo věnovat nebude.
Nejvíc mě ale na příběhu a vůbec gameplayi nasral fakt, že hra vás celkem dlouho nechává zatýkat za vraždy lidi, kteří je nespáchali. A pokaždé vás za to šéf oddělení chválí, i když často nemáte jediný přímý důkaz a u soudu by z toho musela dotyčné vysekat i moje mrtvá babička. Po nějaké době, když už je tohle zatýkání vyloženě trapné, vám konečně hra natvrdo odhalí, jak to doopravdy bylo. Hra z Vás jednoduše udělá vola. Jenže jste nikdy ani neměli příležitost příležitost jím nebýt - Epic Fail Colea Phelbse je natvrdo zapuštěný do příběhu a je jedno, jak moc se budete snažit mu předejít. Kdyby alespoň nebyl už předem tak očividný - že se děje výše zmíněné musí být každému předem dávno jasné, ale hra Vás tím prostě bude odhodlaně vláčet dál, dokud ve scénáři nedojde čas na Odhalení. Tenhle přístup "teď budeš dělat tohle svinstvo, ale budeš se tvářit, že o tom jako nevíš, protože jinak tě nepustíme dál" mě na celé hře vadil s přehledem nejvíc.
Nicméně i jinak je příběh celkem zmatený, nesouvislý, žalostně nezajímavý a osud zúčastněných postav mi byl během hraní i v závěru těžce u řiti.
L.A. Noire stojí za to si zahrát pro jeho originální přístup k adventurnímu žánru a ten je také tím, co tuhle hru drží většinu času vysoko nad průměrem. Jinak je to ale (ani ne tak blbá, jako) žalostně hloupá hra a pokud bude mít nějaké následovníky, doufám, že odvedou mnohem lepší práci. Ostatně obří L.A. tu v podstatě ani meuselo být.
Demon Gaze