Spíše interaktivní zážitek než videohra, to je Silent Hill 2.
James si musí svoji očistnou cestu pěkně pěkně protrpět a je na vás, jestli do toho půjdete s ním nebo ne. Silent Hill je snad jediná hra, která ve hráči vzbuzuzuje kýžené emoce samotným „hraním“. Filmečky tu sice mají roli emocionálního vyvrcholení nebo zlomu, ale staví na oněch nepříjemných pocitech, které ve vás vzbuzuje průzkum opuštěného města nebo bloudění po „prázdných chodbách“. Lekaček se tu také nedočkáte, monstra svojí groteskností spíše posilují „znepokojení“ než aby nahánělý strach. Celkově se tedy nedá mluvit o „zábavě z hraní“ v obvyklém slova smyslu.
Podstatnou vadou hry, je že „interpretuje“ vaše chování během hry a dle něho vám vybere příslušný konec. Bohužel to občas zvládá naprosto chybně a váš konec vůbec neodpovídá vašim skutečným záměrům. Co se týče řemeslných chyb, kamera si občas ráda zarebeluje a souboje vám adrenalin zrova moc nezvednou. Těžko ale na Silent Hill uplatňovat tradiční měřítka hodnocení, tím spíš, že stojí na naprosto netradičních základech.