Po nedotaženém paskvilu jménem Saints Row 2 přichází sebejistější Saints Row: The Third – hra, která konečně ví, co chce. Je to hra, co si nedělá iluze, že svou velkolepostí, propracovaností a krásou města může konkurovat GTA IV, je to hra, co svou atmosférou a příběhem nemůže obstát v ringu ani proti The Saboteurovi, nicméně je to hra, co přináší spoustu čistokrevné, svojské zábavy v podobě extrémní arkádovosti, přímočarosti, ujetosti a příjemného humoru.
Po prvním spuštění hry se na vás vyvalí spousta růžové barvy, nepřeberná množství nastavení – možná až moc, při takovém závalu možností měla na mě customizace postavy opačný efekt – nechtělo se mi s ní srát. Dále celkem slušně vypadající grafika (stále však o něco horší než 3 roky staré GTA IV) a břitce vtipné mise, jenž jsou i přes svou trivialitu schopny hráče skutečně zaujmout a pobavit. Hratelnost je tedy na velmi slušné úrovni, mohu říct, že jsem se bavil po celých 17 hodin, kterých mi hra vydržela... Samozřejmě pak jsem ji s čistým svědomím odinstaloval, přičemž opakovaná pařba, narozdíl od kteréhokoliv dílu GTA, nehrozí... Jízdní model bych nejraději charakterizoval citátem z božského seriálu Angry Video Game Nerd, dílu o Ghostbusters 2: „It’s a huge, huge improvement... But that’s not saying much, it still sucks monkey fucking pukes diarhoea up your fucking asshole!“ Ale ne, to bych třetímu Saints Row křivdil, zlepšení je výraznější, jízdní model je již pouze nerealistický, nelogický, stále mající potíže s tím, že naprogramované modely aut se neshodují s jejich vnějším vzezřením (tzn. při prudkém zatáčení a smyku auto jakoby klouže po povrchu nehledě na to, jak by se vzhledem k pozici svých kol a fyzikálním zákonům mělo hýbat), ovšem je plně hratelný a v konečném důsledku nikterak frustrující!
Příběh hry žádné zlepšení nepřináší, jedná se o nekonzistentní a neohrabaný věšák, na který se pouze zavěšují jednotlivé mise. Úkoly v drtivé většině zahrnují transport na určité místo a střílení předimenzovaného množství nepřátel. Díky svižnosti přestřelek se dá přimhouřit oko nad tím, že neobsahují žádné taktické prvky, prostě kosíte vše, co se hýbe a frčíte dál. Pochválit však musím „průvodní“ jevy a šílenosti typu střílení při volném pádu z jednoho letadla do druhého, pohyb v cyberprostoru, čištění čtvrti plné zombies apod. Vyzdvihnout je třeba taktéž hláškaření a zmiňovaný humor ("Do you have a plan or do we just shoot everybody who get’s in our way? That is the plan"), díky němuž má vše pohodový a bezstarostný feeling, zapomínáte na herní nedokonalosti a jen si užíváte arkádovosti a hratelnosti.
Co se však zasloužilo o to, že nakonec uděluji neobjektivních a spíše osobních 80%, jsou vedlejší úkoly – Insurance Fraud, Tank Mayhem i standardní Mayhem, Snatch, Cyber Blazing, Professor Genki's Super Ethical Reality apod. – tomu říkám odreagování (aneb jak říká vaše postava při kvalitní explozi: „It’s so much more relaxing than painting“). Abych to shrnul návod na tuto hru je jednoduchý, nesnažte se jí uctívat, prožívat její příběh, či srovnávat její svět se světem kolem vás, vemte si z ní, co vás baví, vyždímejte ji a pak zahoďte... Zábava zaručena.
Po prvním spuštění hry se na vás vyvalí spousta růžové barvy, nepřeberná množství nastavení – možná až moc, při takovém závalu možností měla na mě customizace postavy opačný efekt – nechtělo se mi s ní srát. Dále celkem slušně vypadající grafika (stále však o něco horší než 3 roky staré GTA IV) a břitce vtipné mise, jenž jsou i přes svou trivialitu schopny hráče skutečně zaujmout a pobavit. Hratelnost je tedy na velmi slušné úrovni, mohu říct, že jsem se bavil po celých 17 hodin, kterých mi hra vydržela... Samozřejmě pak jsem ji s čistým svědomím odinstaloval, přičemž opakovaná pařba, narozdíl od kteréhokoliv dílu GTA, nehrozí... Jízdní model bych nejraději charakterizoval citátem z božského seriálu Angry Video Game Nerd, dílu o Ghostbusters 2: „It’s a huge, huge improvement... But that’s not saying much, it still sucks monkey fucking pukes diarhoea up your fucking asshole!“ Ale ne, to bych třetímu Saints Row křivdil, zlepšení je výraznější, jízdní model je již pouze nerealistický, nelogický, stále mající potíže s tím, že naprogramované modely aut se neshodují s jejich vnějším vzezřením (tzn. při prudkém zatáčení a smyku auto jakoby klouže po povrchu nehledě na to, jak by se vzhledem k pozici svých kol a fyzikálním zákonům mělo hýbat), ovšem je plně hratelný a v konečném důsledku nikterak frustrující!
Příběh hry žádné zlepšení nepřináší, jedná se o nekonzistentní a neohrabaný věšák, na který se pouze zavěšují jednotlivé mise. Úkoly v drtivé většině zahrnují transport na určité místo a střílení předimenzovaného množství nepřátel. Díky svižnosti přestřelek se dá přimhouřit oko nad tím, že neobsahují žádné taktické prvky, prostě kosíte vše, co se hýbe a frčíte dál. Pochválit však musím „průvodní“ jevy a šílenosti typu střílení při volném pádu z jednoho letadla do druhého, pohyb v cyberprostoru, čištění čtvrti plné zombies apod. Vyzdvihnout je třeba taktéž hláškaření a zmiňovaný humor ("Do you have a plan or do we just shoot everybody who get’s in our way? That is the plan"), díky němuž má vše pohodový a bezstarostný feeling, zapomínáte na herní nedokonalosti a jen si užíváte arkádovosti a hratelnosti.
Co se však zasloužilo o to, že nakonec uděluji neobjektivních a spíše osobních 80%, jsou vedlejší úkoly – Insurance Fraud, Tank Mayhem i standardní Mayhem, Snatch, Cyber Blazing, Professor Genki's Super Ethical Reality apod. – tomu říkám odreagování (aneb jak říká vaše postava při kvalitní explozi: „It’s so much more relaxing than painting“). Abych to shrnul návod na tuto hru je jednoduchý, nesnažte se jí uctívat, prožívat její příběh, či srovnávat její svět se světem kolem vás, vemte si z ní, co vás baví, vyždímejte ji a pak zahoďte... Zábava zaručena.
