Jako obvykle se můj komentář pohybuje na hranici spoileru, takže číst na vlastní nebezpečí. U Skyrim to bude o to víc, protože popsat plusy a mínusy bez toho aniž by člověk něco prozradil je prakticky nemožné, takže počítejte spíše se spoilery.
Ještě před rokem by mě asi vůbec nepřitahovalo seversky laděný fantasy,ale po seriálovém hitu „Hra o trůny“ jsem na něj získal podstatně přístupnější pohled. Přiznám se rovnou, že se sérií Elder Scrolls jsem začal až s příchodem Oblivionu (měl jsem prostě svoje Might and Magic no) a nedá se říct, že by to bylo shledání ňák příjemné. Proto asi jediné co mě před vydáním zastihlo a zaujalo, bylo jeho datum. Ale konec keců, k věci!

Děj – Nečekejte kulervoucí cut-scény stylu Zaklínač či Mass Effect. Nečekejte ani poutavou hlavní linku, která vám nedá vydechnout. To ovšem není na škodu, protože hlavní dějová linka je dost těžko rozlišitelná od vedlejších díky podobné výpravě. Hra je prakticky rozdělena na několik skupin/guild, ke kterým se přidáte a ňákou shodou okolností se většinou stanete jejich vůdci. Jednotlivé příběhy a questy jsou zábavné, ale mě strašně chyběla možnost určitého rozhodování, co se plnění úkolů týče. To není problém jen těch důležitých, ale všech. Trošku mi vadil vývoj děje, kdy hra neuměla pracovat s určitými osnovami. S Bouřlivými Hávy obsadím celý Skyrim, matka Temného Bratrstva mi dá za úkol zabít určitý cíl. Cíl najdu ve vesničce, kterou dřív ovládalo Císařství, ale Hávy je vyhnaly za pomoci agresivního vyjednáván (Jedi pozn.: Vyjednávání světelnými meči /ocelovými v tomto případě). Samozřejmě můj cíl je Císařského rodu, nabízí se otázka, co dělá ve vesničce plné Hávů? To ale není vše, po jeho eliminaci na mě Hávy začnou útočit přesto, že pod mým velením pobily stovky císařských vojáků. Na druhou stranu se mi líbil způsob objevování některých lokací. Jdu si po městě a jen tak kliknu na hradní stráž a on mi říká: „Už jsi slyšel o táborech tam a tam?“. Vyskočí nápis aktualizace mapy a další kus světa je odhalen. Z děje jsem neřekl prakticky nic a stejně jsem prozradil víc, než jsem chtěl, takže se radši posunem.

Technologie – Oblivion přinesl grafické orgie, na které jsme nebyli zvyklí. Skyrim je rozhodně nepřináší, ale je o dost „vyspělejší“ co se týče umělecké stránky hry. Jehličnaté lesy jsou úžasné, noční obloha dokonalá a třeba takový Bílý Průsmyk v zádech s horami ponořenými do mlhy je pro mě osobně orgasmický. Co se týče Bílé Průsmyku, tak z toho cítím největší inspiraci v Pánu Prstenů (Rohan). Trošku mě mrzela slabé vykreslování detailů, přesto že dohlednost je slušná (zkuste někdy výskokem „překouknout“ zdi Bílého Průsmyku, fuj. Osobně ovšem nemam hře v tomto směru co vytknout a to především díky skvělému level designu, který poslední dobou začíná být důležitější než celá grafika (co nám taky zbejvá v týhle konzolový době). Hned po vydání se začalo objevovat i dost modů, s kterými si člověk může vizuál ještě vylepší (!upozornění: používat s mírou!).

Zvuk/Hudba: Po dlouhé době musím vypíchnout ozvučení. Hudba je perfektní a mohla by se rovnat s velikány nejen herního, ale i filmového průmyslu. Podobně je na tom zvuk, který jsem si tentokrát vychutnával jen přes sluchátka a svojí 5.1 sestavičku jsem prozatím nechal oddechnout. Této hře prostě sluchátka seděj víc ani nevím proč. Dabing byl na tak vysoké úrovni, že mě kolikrát mrzelo, že si tvůrci trošku nevyhráli s animacemi, které jsou oproti tomu strašně ploché.

Hra samotná: První co hodně lidí odradí je pošahaný interface z kterého se dělá skoro až zle. Pořádný RPG po dlouhý době (vyjma Witcher II) a oni tam nedaj klasickej inventář? Na to, že u RPG dnes už není figurka, kterou si sami oblékáte, jsem si tak ňák zvykli, ale ani inventář? To trošku Bethesďáci pokonili. Stejně tak to dopadlo i s favorite klávesami, které nahradili vcelku dobrej kruh „hot keys“ z předchozího dílu. V oblíbených položkách není možnost určitého rozdělení, takže za pár levelů je v tom tak strašný bordel, že než najdete mezi všemi řevy, kouzly, zbraněmi a štítem to co chcete, tak se vaše herní doba zatraceně protáhne. Další novinkou bylo souhvězdí schopností, které se mi ze začátku moc nelíbilo, ale postupně mi proniklo do krve. Líbí se mi způsob „jestli chci něco zlepšit, musím to používat“. Pasáž sama o sobě jsou knihy. Nevím, jak dlouho trvalo autorům napsat obsahy, ale vám bude trvat podstatnou dobu je přečíst, když se do toho odvážíte. Já to zkoušel ze začátku, takže můžu říct, že mají úžasnou atmosféru, ale přiznám se, že jsem to po ňáké době vzdal především pro jejich obrovské množství. Vedlejší schopnosti, jako očarovávání a kovářství jsou už jen takovou třešničkou na dortu.

Vím, že hodně lidí nebaví číst dlouhé komentáře, ale tentokrát jsem prostě musel. Hra sama osobě je tak obsáhlá, že popsat jí tak jak by si zasloužila by bylo na další minimálně tři A4. Za vše mluví, že mám hotovo 211 fází úkolů, celou hlavní linii, čtyři baráky narvaný artefaktama a bohatstvím, že by mi záviděl i Ludvík XIV a stále mám ve světě Skyrim co dělat. Hra roku (Promiň Zaklínači)