Jak se bohužel ukazuje dost často, perfektní technická stránka negarantuje v podstatě vůbec nic. Hexen II je typickým případem. V řemeslném provedení se mu dá vytknout jen málo. Předně hra disponuje kvalitním technickým zpracováním, které je i z dnešního úhlu pohledu více než přijatelné. Ovládání lze bez větších obtíží předefinovat na moderní WASD schéma a pohyb působí velmi lehkým, hravě "houpavým" dojmem.
Samotným konceptem si mě nicméně začal ztrácet už zhruba ve třetině herní doby. Hexen II nabízí celkem čtyři epizody, tematicky situované do středověkého, antického, mayského a egyptského prostředí. Už to samo o sobě dává tušit, že Raveni si s nějakými gejzíry invence zrovna hlavu nelámali. A skutečně, každá jedna epizoda je vybudována podle repetitivního schématu několika navzájem propojených map okupovaných asi třemi typy nepřátel v několika stovkách exemplářů.
Mapy jsou pak prošpikovány adventurními retardéry s tím, že autoři obřadně poschovávali kvanta objektů na ta úplně nejnemožnější místa (optimálně za tajné zdi atp.), přičemž úkolem hráče je objekty z těchto míst vyšťourat a pak popřenášet na úplně jiná nemožná místa. Z relativně uspokojující řežby se tak stává sebepožírající se příběh hledače pokladů. A zatímco řady nepřátel se bez respawnu povážlivě tenčí, poslíčkování spíše přibývá, protože adventurní pseudoúkoly mají tendenci vytvářet masivní kaskády. Chtě nechtě, dříve nebo později se přistihnete při tom, že už dvě hodiny bloudíte po dávno mrtvém okolí a marně pátráte po (snad už poslední!) posvátné sošce, drahokamu, helmě, urně, obřadním meči nebo libovolném jiném kravinci.
Hexen II postrádá jakoukoliv formu gradace a herní zážitek v každé epizodě buď stagnuje, anebo rovnou postupuje víc a víc doztracena. Bossové se podobají jako vejce vejci, neposkytují dostatečné zadostiučinění a souboje s nimi snad už méně atraktivní být nemohly. Čtyřikrát vás hra vyflusne do arény a čtyřikrát proti vám napochoduje apokalyptický jezdec, byť vždy o něco silnější. Zbraně má každá postava čtyři, reálně jsou z toho použitelné tak dvě tři a všechny naleznete ještě před polovinou hry. Přiznám se, že mnohem víc než nějaké pochybné pozlátko znovuhratelnosti bych ocenil postavu třebas jednu, ale propracovanější a rozmanitější.
Oceňuju alepoň ten letmý náznak RPG. Hrál jsem za mága a postupně rostoucí limit zdraví a many byl příjemným zpestřením, stejně jako nové schopnosti (např. vysávání energie z nepřátel základním srpem vrátilo tuhle zbraň zpátky do hry). Oceňuju i pár dalších věcí a Hexen II v jádru špatnou akcí není, ale když musím každou hodinu zábavy vykoupit další hodinou sebemrskačství, tak to asi není tak docela to, o co šlo jak autorům hry, tak mně. A už vůbec bych to nezaměňoval s pojmy typu "hardcore"...
Samotným konceptem si mě nicméně začal ztrácet už zhruba ve třetině herní doby. Hexen II nabízí celkem čtyři epizody, tematicky situované do středověkého, antického, mayského a egyptského prostředí. Už to samo o sobě dává tušit, že Raveni si s nějakými gejzíry invence zrovna hlavu nelámali. A skutečně, každá jedna epizoda je vybudována podle repetitivního schématu několika navzájem propojených map okupovaných asi třemi typy nepřátel v několika stovkách exemplářů.
Mapy jsou pak prošpikovány adventurními retardéry s tím, že autoři obřadně poschovávali kvanta objektů na ta úplně nejnemožnější místa (optimálně za tajné zdi atp.), přičemž úkolem hráče je objekty z těchto míst vyšťourat a pak popřenášet na úplně jiná nemožná místa. Z relativně uspokojující řežby se tak stává sebepožírající se příběh hledače pokladů. A zatímco řady nepřátel se bez respawnu povážlivě tenčí, poslíčkování spíše přibývá, protože adventurní pseudoúkoly mají tendenci vytvářet masivní kaskády. Chtě nechtě, dříve nebo později se přistihnete při tom, že už dvě hodiny bloudíte po dávno mrtvém okolí a marně pátráte po (snad už poslední!) posvátné sošce, drahokamu, helmě, urně, obřadním meči nebo libovolném jiném kravinci.
Hexen II postrádá jakoukoliv formu gradace a herní zážitek v každé epizodě buď stagnuje, anebo rovnou postupuje víc a víc doztracena. Bossové se podobají jako vejce vejci, neposkytují dostatečné zadostiučinění a souboje s nimi snad už méně atraktivní být nemohly. Čtyřikrát vás hra vyflusne do arény a čtyřikrát proti vám napochoduje apokalyptický jezdec, byť vždy o něco silnější. Zbraně má každá postava čtyři, reálně jsou z toho použitelné tak dvě tři a všechny naleznete ještě před polovinou hry. Přiznám se, že mnohem víc než nějaké pochybné pozlátko znovuhratelnosti bych ocenil postavu třebas jednu, ale propracovanější a rozmanitější.
Oceňuju alepoň ten letmý náznak RPG. Hrál jsem za mága a postupně rostoucí limit zdraví a many byl příjemným zpestřením, stejně jako nové schopnosti (např. vysávání energie z nepřátel základním srpem vrátilo tuhle zbraň zpátky do hry). Oceňuju i pár dalších věcí a Hexen II v jádru špatnou akcí není, ale když musím každou hodinu zábavy vykoupit další hodinou sebemrskačství, tak to asi není tak docela to, o co šlo jak autorům hry, tak mně. A už vůbec bych to nezaměňoval s pojmy typu "hardcore"...
Pro: grafika, ovládání, RPG prvky, pár povedených levelů, hezký manuál :-)
Proti: obecně ubíjející stereotyp, neoriginalita, frustrující paadventurní prvky, bossové