Tak si to, herdek, představte. Ležíte si takhlenc na pláži a kolem vás si to štráduje pořádně …ehm, …obdařená, řekl bych, blondýna. Koukáte na ni, po bradě vám z toho teče slina a tak vůbec, prostě a jednoduše jste z toho celý vodvařený. No, ale ta blondýna, na první pohled bez chybičky, najednou přijde blíže, něco řekne …a…a je to všechno v pytli, přátelé!

Já vím, je to klišé nad klišé, ale v tomto případě prostě sedí jak ta prdel na hrnec.

Bastion je totiž právě taková imaginární blondýna. Poprvé zaslechnete prďáckej hlas chlápka, co celej příběh vypráví a člověk aby si z toho málem nadělal do kalhot, jakej to je zážitek. Trochu se s pajďulákem pohnete a narazíte na další originální věc, terén se začne objevovat, teprve až se pohybujete. No co si budeme povídat, vypadá to suprově. Vypadá. To je to slovo, kterým moje nadšení z této hry začalo, ale posléze taky skončilo. Po nějaké době ten prvotní „look“, kterým je Bastion zahalen, pomalu zevšední a člověk nahlédne taky trochu pod sukni té krasavice, aby zjistil, že je to tam stejný jako všude jinde. Chodíte, mlátíte, sbíráte, nepřemýšlíte, zběsile klikáte, občas něco vylepšíte a to je tak všechno.

U příběhu se opakuje zase ta stejná písnička. Skrze krásné obrázky a vypravěčův hlasový projev je celá „story“ pěkně podaná, ale stejně je to jenom jakási zamotaná konina, kterou se mi po dohrání ani nechtělo rozmotávat.

Na odreagování Bastion jistě zabaví, navíc to prostě pěkně vypadá. Soundtrack se taky povedl. Rýmu, nebo tak něco, chlápek s prďáckým hlasem za celou dobu hry nedostane, takže se ještě navíc můžete rochnit v jeho hláškách. Takže na poslech taky dobrý. Ale ta hratelnost, vždyť to je pořád to stejný: „buch, prásk, buch, prásk, buch, prásk“. To pak u mě ani povedená a osobitá grafika s hudbou nevyžehlí.