Předem bych chtěl říct, že hru Soldier of Fortune jsem si svého času pořídil hlavně s příslibem velkého násilí. Které jsem vyžadoval, a vyžaduji ho dodnes. Protože věřím, že když to někomu z bezprostřední blízkosti našijete brokovnicí do nohy, tak mu uletí i v reálu. Hezký pohled by určitě nebyl ani na hlavu. Proč taky ukazovat válku v růžových barvách. Autorům v tomhle fandím. Nejsou to žádní pokrytci a na cenzuru kašlou.

Celá hra se nese v duchu stálého chození vpřed, kosení tupých nepřátel skvělými zbraněmi a absencí jakékoliv hádanky. Za což jsem rád, protože hádanky by akorát brzdili pohodovou a nenáročnou hratelnost. Zbraně jsou opravdu skvělé a vyřádíte se ze všemi do sytosti. Jsou skvěle ozvučeny. Například s kulometu opravdu cítíte tu sílu při porcování nepřátel. Inteligence nepřátel je na mizivé úrovni. Běží k vám a střílí. V první verzi hry dokonce nereagovali na vyklonění zpoza stěny. Akorát čekali, až je třeba pistolkou postupně střelíte do hlavy (to bylo naštěstí opraveno). No co, hlavně, že je co na odstřel.

Nepřátelé jsou stejně odolní jak na začátku tak na konci (i když ke konci jsou někteří slušně obrnění). Nedalo mi to a zkusil jsem hru projít jenom s pistolí, a ono to opravdu jde. I ze super statistikou střel do hlavy či do krku.

Hra je bez technických chyb a tudíž skvěle hratelná. Měl jsem u ní podobné pocity jako u hraní Dooma. Zásahové zóny jsou zábavné jako hordy nepřátel. Prostě super, jenom škoda, že je to tak krátké.