Jak už jsem kdysi párkrát poznamenal, záliba ve válečných hrách mě po odehrání prvního dílu známých pecek Call of Duty a Medal of Honor: Allied Assault opustila. Přesto jsem se však chtěl přesvědčit, jestli tato myšlenka se stala faktem, či zda se tento herní žánr vrátí mezi moje oblíbené. Hraní Homefront v tomto případě bylo poměrně ideální volbou, mj. pro jeho délku, kvůli které všeobecně hra nesklidila zrovna potlesk.

Homefront se odehrává v poněkud vzdálenější budoucnosti popisující americko-korejskou válku, nepostrádá to, co by asi každý hráč od podobného žánru vyžadoval a to je velmi dobrá a svižná akce. Na ni není hráč sám, jelikož má k sobě akorátní počet parťáků, kteří mi na rozdíl ode jiných her nepřekáželi a konečně mi připadalo, že mě nenechávají ve štychu a odvádějí opravdu velmi dobrou práci.

Po grafické stránce nemám větší připomínky, charakterizoval bych ji jako slušně průměrné kvality, která neurazí, ale zároveń neohromí, zkrátka fajnová.

Jak už jsem se zmínil, délka hry je asi její největší negativum. Jelikož jsem se však přesvědčil, že přestože se rozhodně po komplexní stránce nejedná o hru špatnou, mně její délka naprosto vyhovovala, protože jsem se přesvědčil v tom, že zmatené válečné běsnění pro mě skutečně přestává být žánrem, který by mi přivodil pocit herní spokojenosti.

Co dodat? Hru jsem dokončil a zároveň s tím tak udělal defintivní tečku za érou her z ryze válečného prostředí.