Limbo je jedna z mála her, která v sobě spojuje snad všechny lidské emoce. Strach, úzkost, radost, šok, okouzlení, nadšení, zděšení...Je krásná svým zpracováním, ale děsivá v momentech překvapení, ve vyprávění příběhu. Je to jako spojení Hitchcocka a Kinga. Nikdy si nejste jistí tím, co vidíte, co děláte, proč to děláte a kam to vede. U Limba není smrt trestem, ale je to součást hratelnosti. Nejdřív musíte zemřít, abyste zjistili, jak dál. Navíc zde smrt přichází velmi nečekaně a je okamžitá. Neexistuje něco jako zranění a příprava na smrt jako třeba ve střílečkách. Zde smrt působí šok. A zpracování smrti ten šok ještě umocňuje. Je to brutální, živé a pokaždé mě to dostalo.

Zpracování od animací postavy, zvukového doprovodu přes ovládání je majstrštyk. Neruší vás interface, jste tam pouze vy a smrt číhající za rohem. Jen pojď, pojď maličký, ale dávej pozor kam šlapeš. Takhle nějak si představuji vizuální zpracování Erbenovy Kytice. Člověk ví, že ho nečeká nic dobrého, ale jde stále dál, protože je to tak krásné, až melancholické. Říká se, že kdo se bojí tmy, nesmí do lesa. U Limba to ale úplně neplatí.