Tento monstrózní, ambiciózní projekt vyvíjený pod hlavičkou Rockstaru na sebe připoutal nejedno oko příznivců herní série GTA, adventur i her jakkoli se otírajících o filmové prostředí. Ačkoliv na první i poslední pohled jde hra nejvíce pod ruku první zmiňované skupině, budou to právě GTAčkaři, kteří si zde najdou nejvíce výhrad.
Základem L.A. Noire je příběh, nejedná se o masivní jednolitý děj, ale spousta, méně, či více, souvisejících epizodek, střípků, zkrátka případů – každý se svou vlastní mini-zápletkou, postavami a rozuzlením, které se může lišit podle toho, jak zvládáte výslechy a ohledání místa činu. Případy jsou vskutku bravurní, zvládají evokovat jak atmosféru všední, šedivé a „nudně“ triviální policejní práce, tak se občas blýsknou nějakou zajímavou kauzou, třeba navrch i s odkazy na určitý film-noir ze 40.-50. let.
Samotné hraní bych rozdělil na tři složky:
1) Přesun po městě – ano najezdíte se hodně, ze stanice na místo činu, na příbuzné lokace, do domu podezřelých osob, přes márnici a někdy zase zpět. Vracet se na stejně místo po druhé jsem se musel jen párkrát, ohledat znovu již ohledanou lokaci pouze jednou za celou hru, to jde. Město vypadá pěkně, není sice tak lákavé na průzkum jako města GTA, tudíž jsem neměl sebemenší motivaci si někam jen tak zajet mimo rámec mise, nicméně tvrdím, že vypadá velmi dobře, věrně své době a příjemně mě na něm překvapila obrovská rozlehlost. Jízdní model představuje oproti GTA 4 krok zpět, ne však natolik, aby ovlivnil hráče a ježdění znechutil.
2) Výslechy jsou jedním slovem wow, opěvovaná facial motion capture skutečně nezná konkurenci, úšklebky, pohledy stranou, drobné uhnutí očí při lži, nejistota, nebo naopak mrazivá přesvědčivost arogantního lháře, či upřímný pohled při snaze pomoct a říct pravdu, to všechno zde máme v celé své kráse. Navíc mezi postavami, včetně té vaší, rozpoznáte spoustu TV herců, což je sympatické. Samotná „mechanika“ výslechů je o poznání jednodušší, máte vždy na výběr jednu ze tří možností, intuicí si můžete jednu ubrat, což je k ničemu, protože vám většinou zmizí ta nejméně pravděpodobná, a tak hodněkrát musíte tipovat. Pokud před výslechem řádně prozkoumáte místo činu, či prostor ve kterém se nacházíte a projdete si všechny důkazy, TEORETICKY byste měli vždy vědět, zda vám vyslýchaná osoba lže, či nikoliv, ovšem problém je, že někdy si důkazy a události nespojíte, popř. něco omylem vynecháte a neuvědomíte si to, dokud výslech, vlivem nedostatku této informace, nezkazíte. Takový výslech už nelze napravit a hodnocení celé mise se ubírá směrem záchod (hra vás však vždy pustí dál, nehledě na to, jak moc výslechy kazíte).
3) Ohledání místa činu a dalších prostor je největší slabinou hry a důvodem, proč spousta „akčnějších“ hráčů může později nadávat. Zatímco první ohledávačky jsou vzrušující, baví vás koukat okolo, zkoumat keříky, prohlížet si mrtvoly, nebo se doma lidem hrabat v policích, později se ta samá činnost stane otravná. Za úctyhodnou herní dobu cca 30 hodin se ohledávání od první do poslední mise nikam neposune. Přijdete na místo, musíte ho celé projít a klikat po každé, když se změní hudba – tohle je přesně ten důvod, proč se L.A. Noire nedá hrát příliš dlouho vkuse. Osobně mě sice nenapadá, jak ohledávání vylepšit, aby byl zachován silný opar realističnosti, ale bohužel to nemění nic na tom, že mě to nudí a obtěžuje.
Celkově má hra své mouchy, paradoxně „hratelnost“ ve smyslu intenzita, zábava, chytlavost, schopnost vás přikovat k PC, popř. se o hře bavit s dalšími lidmi je právě největší slabinou hry, L.A. Noire je noblesní, propracovaný epos, chovám k němu velký respekt, který mám potřebu patřičně ocenit v hodnocení, ale rozhodně to není čirá, hravá zábava, jenž mě nutila jezdit si ve světě GTA jen tak pro radost, popř. splnit hru na 100%.
Základem L.A. Noire je příběh, nejedná se o masivní jednolitý děj, ale spousta, méně, či více, souvisejících epizodek, střípků, zkrátka případů – každý se svou vlastní mini-zápletkou, postavami a rozuzlením, které se může lišit podle toho, jak zvládáte výslechy a ohledání místa činu. Případy jsou vskutku bravurní, zvládají evokovat jak atmosféru všední, šedivé a „nudně“ triviální policejní práce, tak se občas blýsknou nějakou zajímavou kauzou, třeba navrch i s odkazy na určitý film-noir ze 40.-50. let.
Samotné hraní bych rozdělil na tři složky:
1) Přesun po městě – ano najezdíte se hodně, ze stanice na místo činu, na příbuzné lokace, do domu podezřelých osob, přes márnici a někdy zase zpět. Vracet se na stejně místo po druhé jsem se musel jen párkrát, ohledat znovu již ohledanou lokaci pouze jednou za celou hru, to jde. Město vypadá pěkně, není sice tak lákavé na průzkum jako města GTA, tudíž jsem neměl sebemenší motivaci si někam jen tak zajet mimo rámec mise, nicméně tvrdím, že vypadá velmi dobře, věrně své době a příjemně mě na něm překvapila obrovská rozlehlost. Jízdní model představuje oproti GTA 4 krok zpět, ne však natolik, aby ovlivnil hráče a ježdění znechutil.
2) Výslechy jsou jedním slovem wow, opěvovaná facial motion capture skutečně nezná konkurenci, úšklebky, pohledy stranou, drobné uhnutí očí při lži, nejistota, nebo naopak mrazivá přesvědčivost arogantního lháře, či upřímný pohled při snaze pomoct a říct pravdu, to všechno zde máme v celé své kráse. Navíc mezi postavami, včetně té vaší, rozpoznáte spoustu TV herců, což je sympatické. Samotná „mechanika“ výslechů je o poznání jednodušší, máte vždy na výběr jednu ze tří možností, intuicí si můžete jednu ubrat, což je k ničemu, protože vám většinou zmizí ta nejméně pravděpodobná, a tak hodněkrát musíte tipovat. Pokud před výslechem řádně prozkoumáte místo činu, či prostor ve kterém se nacházíte a projdete si všechny důkazy, TEORETICKY byste měli vždy vědět, zda vám vyslýchaná osoba lže, či nikoliv, ovšem problém je, že někdy si důkazy a události nespojíte, popř. něco omylem vynecháte a neuvědomíte si to, dokud výslech, vlivem nedostatku této informace, nezkazíte. Takový výslech už nelze napravit a hodnocení celé mise se ubírá směrem záchod (hra vás však vždy pustí dál, nehledě na to, jak moc výslechy kazíte).
3) Ohledání místa činu a dalších prostor je největší slabinou hry a důvodem, proč spousta „akčnějších“ hráčů může později nadávat. Zatímco první ohledávačky jsou vzrušující, baví vás koukat okolo, zkoumat keříky, prohlížet si mrtvoly, nebo se doma lidem hrabat v policích, později se ta samá činnost stane otravná. Za úctyhodnou herní dobu cca 30 hodin se ohledávání od první do poslední mise nikam neposune. Přijdete na místo, musíte ho celé projít a klikat po každé, když se změní hudba – tohle je přesně ten důvod, proč se L.A. Noire nedá hrát příliš dlouho vkuse. Osobně mě sice nenapadá, jak ohledávání vylepšit, aby byl zachován silný opar realističnosti, ale bohužel to nemění nic na tom, že mě to nudí a obtěžuje.
Celkově má hra své mouchy, paradoxně „hratelnost“ ve smyslu intenzita, zábava, chytlavost, schopnost vás přikovat k PC, popř. se o hře bavit s dalšími lidmi je právě největší slabinou hry, L.A. Noire je noblesní, propracovaný epos, chovám k němu velký respekt, který mám potřebu patřičně ocenit v hodnocení, ale rozhodně to není čirá, hravá zábava, jenž mě nutila jezdit si ve světě GTA jen tak pro radost, popř. splnit hru na 100%.
