Utápěl jsem se v temnotách. Každým dnem jsem byl pořád hlouběji u dna temného jezera herního průmyslu. Útoky chodily ze všech stran. Skryti pod osvědčenou značkou se útočníci schovávali a vyčkávali na vhodnou dobu útoku. Boj to byl krutý. Přežil jsem především díky bojovníkům ze Skyrim, Zaklínači a Eziovi. Protože oni se rvali za pověst herního průmyslu, ani já jsem svůj boj nevzdal. Přesto nepřátel bylo více. Dostali jsme se do bodu, kdy kvalitu určuje kvantita pod tajuplnou přezdívkou DLC. Není možné s tím soupeřit. Jsou to věci nám vzdálené a mnohem silnější než jsem já nebo vy. Pak ale přišel bojovník. Napsal příběh plný atmosféry a s baterkou v ruce se pustil do boje s temnotou. Jeho nepřátelé byli zahaleni temnými značkami typu EA nebo „zde rozhoduje vydavatel“. Věděl, co musí udělat. Rozluštit temnotu a pak jí rozstřílet na cucky. Díky němu jsem si uvědomil, že stojí za to bojovat, stojí za to doufat, protože tento hrdina to minimálně na pár měsíců dokázal. Byl to on, kdo pro mne skočil do temného jezera a vytáhl mě trošičku blíž k hladině. Byl to on, kdo po dlouhé době zastavil temné tornádo opakujících se herních žánrů a stylů. Byl to on, kdo zase přinesl do světa her atmosféru a příběh. Byl to Alan Wake.

Vážně jen ve stručnosti. Jak se lze všimnou z řádku nahoře, Alan Wake na mne zapůsobil skutečně dost. Nejde jen o jeho atmosféru, která je opravdu „hutní“, ale také o fakt, že nerad hraju hororové hry, protože se nerad bojím. Amnesii jsem vymazal asi po dvaceti minutách hraní a našel bych i jiné příklady, kdy hra (věřím, že dobrá) musela stranou, jen proto, že jsem strašpytel. Alan Wake je jiný. Má chytlavé souboje, líbivou grafiku, stylovou hudbu a příběh, který vás nenechá jen tak hru odložit. Alan Wake není hra, u které bych rozděloval komentář na odstavce. Podle mě je to zbytečný. Vlastně je zbytečný psát cokoliv víc. Alana si prostě musíte zahrát.

Edit: Nepamatuju si kdy byla podle hry napsaná písnička a jestli kdy byla, tak určitě né tak kvalitní jako je v Alanovi. The Poet and The Muse